Přesvědčivá výhra Davida Camerona v květnových parlamenntních volbách ve Velké Británii přišla jako blesk z čistého nebe. Až do posledního okamžiku totiž předvolební průzkumy předpovídaly vyrovnaný souboj mezi vládními konzervativci a opozičními labouristy. Zisk silnějšího mandátu než ve volbách v roce 2010, kdy neměl dostatek hlasů k vytvoření jednobarevné vlády, byl pro Camerona velkým zadostiučiněním, jež ovšem nutně zkalilo vědomí o nástrahách nejbližších let.

Zdaleka nejtěžší zkoušku pro staronového premiéra bude referendum o setrvání země v Evropské unii, které se – v případě, že dostane důvěru voličů – zavázal uspořádat do roku 2017.

Příslib zoufalého muže

S jistou dávkou zlomyslnosti se k myšlence referenda zničehonic připojila Harriet Harmanová, od demise předsedy Eda Milibanda po prohraných volbách pověřená vedením labouristů. V jejím případě platí, že ať dopadne referendum jakkoli, ona ani její strana neponesou za výsledek žádnou zodpovědnost…

Od svého vstupu v roku 1973 hraje Velká Británie v Evropském společenství roli outsidera a vůdčí francouzsko-německý tandem programově drží londýnské představitele mimo strategické debaty o budoucnosti projektu. Že je i přesto členství v dnešní Unii pro Británii výhodné, si uvědomují například v londýnské City, a nepochybuje o tom ani premiér Cameron. Proč tedy sliboval referendum, jehož výsledek nelze předem odhadnout?

Abychom pochopili jeho motivace, musíme se vrátit do doby před pár lety, kdy konzervativci vězeli v kleštích mezi labouristy těšící se roli hlavní opoziční strany a nebezpečně sílící Stranou za nezávislost Spojeného království (United Kingdom Independence Party – UKIP), jejímž proklamovaným cílem je odchod země z Unie. Stoupající hvězda UKIP se zdála ohrožovat samotný britský model dvou velkých stran, o nějž se opírá tamní většinový volební systém. V situaci ohrožení zprava i pod tlakem euroskeptiků ve vlastní straně Cameron v lednu 2013 vynesl trumf v podobě příslibu uspořádání referenda o setrvání v Evropské unii, zvítězí-li jeho strana v příštích volbách.

V dobovém kontextu se jeho gesto jeví jako čirý akt zoufalství. V obecních volbách v květnu 2013 se UKIP s 23 procenty hlasů umístila na třetím místě, o pouhá dvě procenta za druhými konzervativci, a o rok později v evropských volbách dokonce s 27,5 procenty hlasů zvítězila; šlo o historický výsledek, neboť to bylo poprvé po více než sto letech, kdy nějaké celostátní volby vyhrála jiná strana než konzervativci či labouristé.

Závazek uspořádat referendum byl Cameronovým taktickým tahem, kdy se převzetím ústředního (a takřka jediného) bodu programu UKIP pokusil přetáhnout euroskeptické voliče zpět do lůna své strany. Dozajista mu nečinilo žádné potěšení sledovat, jak se šéf UKIP Nigel Farage, člen Konzervativní strany až do podpisu Maastrichtské smlouvy premiérem a stranickým šéfem Johnem Majorem v roce 1992, opakovaně prohlašuje jediným duchovním dědicem expremiérky Margaret Thatcherové.

Po odchodu z Unie rozpad země?

Cameron si přirozeně nepřeje vstoupit do dějin jako ten, kdo vyvedl Británii ven z Evropské unie. Aby členství učinil pro Brity atraktivnějším, přislíbil voličům, že ještě před referendem vyjedná změny vnitřních pravidel Unie a návrat některých kompetencí z Bruselu do Londýna. Jakých? To nikdo přesně neví…

Pouhých pár týdnů po svém šťastně nešťastném vítězství tak staronový premiér podnikl cestu po evropských metropolích, jejímž cílem je pokusit se předjednat zejména s Paříží a Berlínem dodatečné úlevy pro svou zemi (dodatečné proto, že ta jich od dob premiérky Thatcherové už několik má). Prozatím se nezdá, že by se francouzský prezident Hollande či německá kancléřka Merkelová chystali Cameronovi ulehčit situaci a dělali mu jakékoli ústupky.

Britské voličstvo v otázce případného vystoupení z EU zůstává rozděleno, byť se příznivci setrvání momentálně zdají mít lehkou převahu.  A v londýnských hospodářských kruzích se stále více spekuluje o nákladech případného britského vystoupení z Unie.

Jedním z nejvážnějších důsledků odchodu by byl možný rozpad Velké Británie, jemuž těsně zabránil výsledek skotského referenda o sebeurčení z loňského roku. Příznivci setrvání ve svazku s Angličany tenkrát získali navrch i díky Cameronově příslibu předat další kompetence Edinburghu. V případě vítězství „ne“ v referendu o setrvání ostrovního státu v Evropské unii menšinoví, leč silně proevropští Skotové znovu otevřeně hrozí tím, že prásknou do bot…

Xantypa, 1. 7. 2015