Když se 10. prosince 2013 na pohřbu Nelsona Mandely v jihoafrickém Sowetu ze zástupu hostů z řad předních světových státníků zničehonic vylouply dvě postavy – americký prezident Barack Obama a kubánský Raúl Castro – a vzájemně si potřásly rukou, znamenalo to, že se oba muži náhodou míjeli v davu a bylo jim hloupé předstírat, že se nevidí? Nikoli: v diplomacii neexistují náhody. Setkání bylo předem připraveno a pečlivě načasováno tak, aby se oba muži ve stejné chvíli ocitli na stejném místě. O propagaci historického stisku rukou se vzápětí postarala světová média.

Trvalo ovšem další rok, než existence intenzivních kuloárních jednání mezi oběma zeměmi, znepřátelenými na život a na smrt už od počátku šedesátých let, oficiálně stvrdili „náhodní kolemjdoucí“ z Mandelova pohřbu.

Ze státu podporujícího terorismus pokojným sousedem

Po vzájemném telefonátu prezidenti Obama a Castro 17. prosince 2014 souběžně vyhlásili počátek normalizace vzájemných vztahů, jež by měl vyústit v obnovení diplomatických vztahů.

Americký prezident mimo jiné vyhlásil uvolnění cestování mezi oběma zeměmi a ukončení restrikcí bankovních operací s Kubou. Havanský režim reagoval okamžitým propuštěním padesátky tamních politických vězňů. Do Spojených států mohli vycestovat Američan Alan Phillip Grosse, vězněný na Kubě od roku 2009, i Rolando Sarraff Trujillo, kubánsko-americký agent, propuštěný po devatenáctiletém žaláři.

První bilaterální setkání na nejvyšší úrovni se pak uskutečnilo 11. dubna v rámci celoamerického summitu ve středoamerické Panamě. Pouhé tři dny po summitu americký prezident oznámil vyškrtnutí Kuby se seznamu zemí podporujících terorismus, na němž se ocitla v roce 1982 kvůli podpoře baskické teroristické organizace ETA a kolumbijských povstalců z marxistického hnutí FARC.

Narovnání vztahů se zemí, v předlistopadovém Československu přezdívané „ostrov svobody“, se stalo jednou ze zahraničněpolitických priorit druhého funkčního období Baracka Obamy. Čím více však americký prezident o něco usiluje, o to výrazněji se mu republikány ovládaný Kongres snaží znepříjemnit život. To, že se američtí republikáni vůči narovnávání vztahů s Kubou ostře slovně vymezují, nelze vysvětlit jen ideologicky, nýbrž i čistě pragmaticky. Kubánská diaspora má v řadách republikánů velké slovo a její příslušníci jsou nejpočetnější ve státu Florida, kde se vzhledem k jeho lidnatosti i tradiční vyrovnanosti sil mezi občma hlavními tábory čas od času rozhoduje o výsledku celostátních – zejména prezidentských – voleb.

Kubánský socialismus s lidskou tváří

Přesto nezbývá než uznat, že Kuba dávno není strašákem, jímž byla pro Spojené státy na počátku šedesátých let. V roce 1959 Fidel Castro s partou mladých vousáčů (španělsky Barbudos), jejíž součástí byl jeho bratr Raúl i proslulý Ernesto Che Guevara, svrhl tuhou vojenskou diktaturu Fulgencii Batisty. Poté, co se přihlásil ke komunismu, začal Washington vnímat nový kubánský režim jako nepřátelský element poblíž vlastních hranic. V roce 1961 se v Zátoce sviní na jižním pobřeží ostrova vylodili ozbrojení kubánští exulanti a pod taktovkou CIA neúspěšně pokusili svrhnout Castrův režim. O rok později Sovětský svaz na kubánském území začal rozmísťovat jaderné střely se střední dráhou doletu, namířené na USA. V reakci nato vyhlásily Spojené státy námořní blokádu Kuby a svět se v roce 1963 – do rozhodnutí Moskvy své rakety stáhnout – nakrátko ocitl na pokraji nové světové války.

Toto vše je dávnou minulostí. V Havaně jsou, pravda, stále u moci komunisté, dokonce přibližně titíž jako před půlstoletím, dříve obávaná šelma má však dávno vylámané tesáky.

Raúl Castro, který v roce 2008 převzal otěže po svém nemocném bratrovi, tehdy 82letém Fidelovi, činí vše pro to, aby Spojené státy odvolaly hospodářské embargo uvalené na zemi v šedesátých letech. Pokud z něho plynoucí ztráty do počátku let devadesátých kompenzoval Sovětský svaz intenzivní hospodářskou pomocí, od jeho rozpadu a uzavření moskevských kohoutků se Kuba ponechaná sama sobě napospas potýká s obrovskými potížemi.

Kubánský prezident proto už před pár lety povolil v zemi soukromé podnikání. Letos zahájil reformy politické a připustil opoziční protikandidáty v místních volbách. Takhle daleko jsme nedospěli ani v roce 1968 za vlády Alexandra Dubčeka…

Sbližováním mezi Kubou a Spojenými státy nesporně končí jedna etapa dějin. Svět – a s ním Washington – má dnes jiné naléhavé problémy, jež musí řešit, především islámský extremismus v Asii a severní Africe.

Xantypa, 1. 6. 2015