Jeden z posledních filmů Woodyho Allena oslavuje déšť v Paříži. Není prý nad něj. Vyvozuji z toho, že slavný Američan ve francouzské metropoli pořádně nezmokl, a když, tak nejspíš někdy v srpnu.

S podzimem přichází do Paříže období dešťů. Začne to nenápadně opakovanými přeháňkami, kdy fičí tak, až z deštníku poděšeně vyskakují šroubky (životnost pařížských deštníků je žalostně krátká). Půldenní lijavec je předzvěstí hlavního aktu. A pak to přijde: prší a prší, přičemž se střídají prudší deště s mrholením.

Říkáte si, odkud se bere tolik vody. A na obloze nevidíte žádný mrak. Je to tím, že se nacházíte uprostřed mraku maskujícího se relativní průhledností.

Že jste v mraku, poznáte na zvláštním chování dešťových kapek. I za bezvětří nepadají vždy shora dolů, jak se na řádné kapky sluší, ale různě se poflakují vzduchem, horizontálně, ano, občas i stoupají vzhůru. Takřka neprší, je jen hnusně vlezavo, kráčíte po chodníku, nic zlého netuše, a náhle „Bác!“, srazíte se s kapkou, jež si to v opačném směru štrádovala přímo proti vám.

Žít v mraku není žádná legrace. Chlad vám pomalu, ale jistě zalézá pod kůži, prokousává se hloub a hloub, až konečně najde, co hledal: morek kostí! Tehdy se začnete třást. Topení nepomůže, hřeje totiž kdesi mimo vás, zatímco vy byste potřebovali zapnout radiátor uvnitř vlastního těla.

Po měsících mučivé klendry, kdy se teplota drží kolem šesti nad nulou, se vzduch pročistí… a to už se do Paříže chystá Woody Allen zakřepčit si v letní přepršce.

Deník Metro, 15. 10. 2014