Diskuse kolem lustračního zákona vyprovokovaná kauzou Babiš je jako z filmu, ve kterém se cestuje časem. Je opožděná asi jako puberta padesátníka, jehož chytne druhá míza. Zákon bránící oporám předlistopadového režimu ve vstupu do orgánů státní správy byl přijat v roce 1991, původně na pět let (mimochodem ostře vůči němu brojil tehdejší prezident Havel, jenž jej nazýval honem na čarodějnice). Záměrem předkladatelů bylo, aby tzv. staré struktury nemohly rozvracet naši mladou demokracii zevnitř.

Odpusťme si zde spekulace o tom, jak v minulosti plnil svůj účel; dnes je nabíledni, že „staré struktury“ nemají co rozvracet: co se dalo, jsme si rozvrátili i bez nich… Anebo s nimi?   Čert ví.

Navíc se změnila doba a v loňských volbách vyslali lidé jasný signál o tom, že otázka, do jaké míry se kdo zapletl s bývalým režimem, pro ně ztratila význam. V opačném případě by nekomunističtí voliči masivně nepodpořili Andreje Babiše, o jehož zápisu v seznamech StB se všeobecně vědělo, a z jeho hnutí ANO neučinili druhou nejsilnější parlamentní stranu v zemi.

Pravice v naší zemi je v troskách a jednou z jejích posledních karet, jež na lidi jakž takž zabirá, je strašení rudým nebezpečím. Hlavně proto, aby jí neposkytla lacinou munici, nepomýšlí koalice na rušení lustračního zákona, nehledě na fakt, že jeden z jejích členů – lidovci – by byl proti. Zachováme tedy status quo. Zkomíral-li však doteď lustrační zákon, ocitl se Babišovým nástupem do vlády ve stavu klinické smrti.

Deník Metro, 5. 2. 2014