Martin Daneš

Recep Tayyip Erdogan se za jedenáct let v čele turecké vlády určitě nikdy tolik nezapotil, co dnes. Korupční skandál, jenž vypukl 17. prosince, vedl k obvinění 24 lidí z jeho nejbližšího okolí včetně synů dvou ministrů a šéfa státní banky Halkbank. K demisi byli donuceni tři významní členové vlády a v hledáčku vyšetřovatelů se ocitli i dva premiérovi synové. Erdogan na to zareagoval výměnou deseti členů svého kabinetu a propuštěním několika desítek policistů a prokurátorů, kteří se ohavně provinili tím, že jej o obviněních prominentů předem neinformovali…

V některých ohledech se nám turecká korupční aféra může zdát povědomá. V bytě ředitele turecké státní banky Halkbank se kupříkladu našlo 4,5 milionu dolarů v krabicích od bot. Peníze údajně pocházely z obchodních transakcí s Íránem podléhajících mezinárodnímu embargu. Namočeny do nich měly být politické špičky země na rozhraní Evropy a Středního Východu. 

Nepřátelé všude, kam se podíváš

Jak tomu v politice často bývá, považuje premiér Erdogan celou záležitost za spiknutí proti své osobě. Nitky podle něho vedou k „temným spojenectvím“  blíže neurčených mezinárodních skupin. Na mysli má především hnutí Hizmet (turecky „služba“) předního intelektuála Fethullaha Gülena, jež má značný vliv na tureckou policii a justici. Hnutí razící myšlenku sblížení islámu s hodnotami moderní pluralitní demokracie bylo od nástupu Erdoganovy islámsky orientované Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) k moci v roce 2002 jejím tichým spojencem. Po násilném černovém potlačení protivládních demonstrací v Istanbulu, v jejichž průběhu volaly statisíce lidí po odchodu „sultána“ Erdogana, se partnerství nenápadně změnilo v nepřátelství.

Jelikož šéf hnutí Fethullah Gülen žije ve Spojených státech, ukázal stihomamem posedlý premiér prstem rovněž na Washington a americkému velvyslanci v Ankaře nepřímo pohrozil vypovězením ze země.

Pravdou je, že vztahy mezi americkým prezidentem Obamou a tureckým premiérem Erdoganem, donedávna velmi korektní, jsou dnes rovněž na bodu mrazu. Prudce ochladly po loňském rozprášení istanbulských protivládních demonstrací. Třebaže je Turecko jediným členem NATO sousedícím se Sýrií, nepřizval Obama Erdogana ani k podzimním mezinárodním jednáním o řešení syrské občanské války.

Spojeným státům proti srsti musejí být též Erdoganovy postoje na mezinárodním poli z poslední doby: podpora Islámským bratřím v Egyptě, opozice vůči Izraeli i premiérův stále patrnější antisemitismus… 

Erdogan v ohrožení svými spolustraníky

Vzhledem k dlouhodobému oslabení turecké opozice představují největší hrozbu pro premiéra Erdogana jeho vlastní spolustraníci. Ministr životního prostředí Erdogan Bayraktar poté, co v souvislosti s korupční aférou podal demisi, k témuž kroku veřejně vyzval i premiéra s poznámkou, že o aktivitách, jež jsou předmětem vyšetřování, byl od samého počátku v obraze.

Jen v průběhu prosince opustilo řady AKP šest poslanců. Bývalý ministr kultury Ertugrul Günay obvinil Erdoganův kabinet z arogance a ankarský poslanec Erdal Kalkan prohlásil: „Strana nemůže být řízena tak, jako by náležela jednomu člověku.“ O jaké šídlo se píchli přední členové vládní strany vyznačující se ještě včera upocenou servilností vůči premiérovi? Vypadá to, že jejich pohár trpělivosti přetekl.

Možného nástupce Recepa Erdogana, jenž svým autoritářským stylem vládnutí stále více připomíná ruského prezidenta Putina, vidí mnozí v Abdullahu Gülovi, prezidentu republiky a Erdoganově předchůdci v premiérském křesle. Proti premiérovi zatím otevřeně nevystoupil, jeho umírněné postoje i volání po respektu práva a demokratických pravidel nicméně ostře kontrastují s Erdoganovým hysterickým křikem a bušením do stolu. Abdullah Gül bývá ostatně označován za stoupence hnutí Hizmet, jež je u tureckého premiéra v klatbě.

Tak trochu po Putinově vzoru měl Erdogan v plánu prohodit si v srpnu s Abdullahem Gülem premiérskou a prezidentskou funkci, za paralelního posílení prezidentských pravomocí. Všechno ale může být jinak. Premiér se dosud těší vysoké oblibě na tureckém venkově, zatímco vzdělanější městské vrstvy jej nemohou vystát. Bude-li politická krize v příštích měsících pokračovat, prohloubí se i hospodářská nestabilita, jejíchž prvních příznaků jsme svědky, a Erdoganova obliba se propadne. Prezident Gül se pak možná konečně odhodlá k pokusu vytrhnout „sultánu“ Erdoganovi žezlo z ruky.

Xantypa, 1. 2. 2014