Martin Daneš

„Když si člověk moc přeje, aby se něco stalo, nakonec se to opravdu stane. Když si člověk moc přeje, aby se něco nestalo… tak se to nakonec taky stane!“ Podobné věty si prezident mrzutě brblal pod vousy při pátečním jmenování Bohuslava Sobotky premiérem.

Nechuť vůči Sobotkovi z Miloše Zemana přímo kape; od říjnového volebního vítězství ČSSD jeho jmenování oddaloval, jak jen mohl. Krátce po tajné schůzce s Haškem, Tejcem a Škromachem následované pokusem o vnitrostranický puč vypustil do éteru, že by na Sobotkově místě z chabého volebního skóre strany vyvodil osobní zodpovědnost. Když šéf ČSSD svou pozici uhájil, zakopl Zeman doma o shrnutý koberec, poranil se na noze a Sobotkovi vzkázal, že – pro případ, že by chtěl být jmenován premiérem – bude kvůli nezbytné důstojnosti toho aktu muset počkat, až vstane z kolečkového křesla. Po pár týdnech se prezident znovu postavil na nohy, rozhodl se ale raději dál sledovat napínavý průběh jednání ČSSD s ANO a lidovci. Čtyři dny po lednovém podpisu koaliční smlouvy se konečně rozhoupal k oznámení, že jmenuje Sobotku premiérem… 17. listopadu. Říká se tomu „freudovské přeřeknutí“.

Čtvrt roku po volbách se tedy Sobotka dočkal, vyhráno však ještě nemá. Prezident bude teď bedlivě prověřovat odbornost ministerských kandidátů. Ta je u Zemana přímo úměrná poslušnosti, jakou mu kdo prokazuje. Uplatníme-li tenhle metr na nového premiéra, nezbude nám než s politováním konstatovat, že nemá odbornosti, ani co by se za nehet vešlo.

Deník Metro, 22. 1. 2014