Martin Daneš

V prvních dnech nového roku si společně přejeme, aby byl lepším než ten předchozí. Naději čerpáme ze srovnání posledních dvou číslic obou letopočtů. Čtrnáctka zní přece jen o něco slibněji než třináctka zatížená předsudky o tom, že nosí smůlu (já, který jsem se narodil třináctého, je striktně odmítám, jinak bych sám sebe musel považovat za rozeného smolaře).

Dalším zdrojem naděje je snad už jen únava z příliš dlouho přetrvávající beznaděje. Všude v Evropě, kde to znám, se lidé po celý loňský rok mračili, skuhrali a naříkali nad strašnou krizí, jejíž vinou všechno stojí, obchody nejdou, příjmy neplynou (ještě že furt máme aspoň na to pivo!), a jeden je tak z toho pořádně špatný. Jako by naše nálady v posledních letech určovaly hlavně zlé sudičky, jimž říkáme ekonomové.

Nespokojenost se nezi lidmi šíří nejspíš podobně jako bacil rýmy: místo kýchnutí si stačí hluboce vzdychnout a ten, kdo stál opodál, už za chvilku taky vzdychá a lamentuje nad tím, jak jde vše od desíti k pěti. Když všichni očekávají jen nejhorší, tak to prostě přijde. To se mimochodem dočteme i v učebnicích ekonomie, nauky mísící čísla s dojmy v podivném svazku matematiky s okultismem. Sedíme-li se založenýma rukama a bědujeme, jak se máme vyhrabat z nachlazení, které skolilo celou společnost? Zkusme teď raději nemyslet na fakt, že i na Hradě máme pána s chronickou virózou…

Málo platné: nezbude nám než zmobilizovat spoustu energie k tomu, abychom naplnili mlhavé naděje spojené s číslovkou 14.

Deník Metro, 8. 1. 2014