Martin Daneš

Jak souvisí svržení íránského premiéra Muhammada Mosaddeka vojenským pučem v roce 1953 s nastolením islámské republiky ajatolláhem Chomejním o 26 let později? Sesazení demokraticky zvolené vlády v Teheránu pod taktovkou americké zpravodajské služby a zpětné dosazení šáha Rezá Pahlavího na trůn naplnilo Íránce frustrací. V roce 1979 vypukla v zemi revoluce proti absolutistickému monarchovi vládnoucímu z vůle Spojených států a Rúholláh Chomejní disponoval dostatečnou podporou veřejnosti k vytvoření islámského, protizápadně orientovaného režimu.

Podíl CIA na puči proti premiéru Mosaddekovi byl po léta veřejným tajemstvím, k němuž se nehlásila vláda ve Washingtonu a zejména sama americká zpravodajská služba. Mlčení přerušila v roce 2000 tehdejší ministryně zahraničí Madeleine Albrightová, která ve snaze zlepšit vztahy s Íránem veřejně doznala účast své země na vojenském puči. V káhirském proslovu z roku 2009 pak své mea culpa vyřkl i prezident Barack Obama. Když letos v srpnu odtajnila CIA materiály výslovně uvádějící, že teheránský puč z roku 1953 proběhl v její režii, působilo to trochu tak, jako by místo dosavadního stanoviska, že 1 + 1 = 3, se přidala k většinovému názoru, že 1 + 1 = 2. 

Agent Moskvy, který jím nebyl

Vzhledem k tomu, že dávná americká propaganda zaměřená proti Mosaddekovi se zdá mít v Česku tužší kořínek než na západ od našich hranic, předešleme, že íránský ministerský předseda z počátku 50. let a/: nebyl komunistou, nýbrž nacionalistou s akcenty na sociální politiku a zastáncem konstituční monarchie v zemi; b/ neovládal jej Sovětský svaz.

Po studiích práv a politických věd ve Francii a Švýcarsku se stal Mosaddek jedním z předních politiků země, v níž si už od roku 1911 razila cestu parlamentní demokracie na úkor dříve neomezené šáhovy moci. Byl guvernérem íránského Ázerbajdžánu a posléze ministrem zahraničí. V roce 1949 založil vlastní stranu Národní fronta. Znárodněním Anglo-íránské naftařské společnosti, jež k nelibosti Íránců převážnou většinu zisku z těžby místní ropy směřovala do Londýna, si získal širokou popularitu a v roce 1951 jej teheránský parlament poprvé vynesl do premiérského křesla.

Po 2. světové válce se Írán těžce vyrovnával s ponížením uštědřeným mu Brity a Sověty, kteří v roce 1941 obsadili zemi, aby z ní zásobovali ruskou frontu, a sesadili tamního monarchu Rezá Šáha. Vlastenecká struna rozehrávaná Mosaddekem tak padla doma na úrodnou půdu. Mosaddek se pragmaticky opíral o podporu komunistů ze strany TUDEH a tvrdě omezoval pozici šáha Muhammada Rezá Pahlavího, až jej v roce 1953 de facto zbavil moci.

Podle agenta CIA Tonyho Mendeze konvertovaného v autora literatury faktu se Eisenhowerův kabinet definitivně rozhodl svrhnout Mosadekka ve chvíli, kdy se dozvěděl o úmyslu Sovětů poskytnout mu finanční injekcí ve výši dvaceti milionů dolarů. 

V roce 1953 USA uvrhly Írán o půlstoletí zpět

Do svého plánu americká zpravodajská služba zapojila šáha toužícího o návrat na výsluní. 15. srpna 1953 vydal monarcha dekret zbavující Mosaddeka funkce. Premiér jej odmítl jako nelegální a spustil vlnu zatýkání šáhových vykonavatelů. Monarcha raději opustil zemi, krátce po jeho odjezdu však CIA zahájila operaci AJAX s cílem sesadit Mosaddeka vojenským pučem.

Po svém návratu o týden později nechal šáh rozpustit hlavní politické strany a autokraticky se ujal vlády. S pomocí CIA založil tajnou policii SAVAK, smutně proslulou zabíjením a mučením vězňů. Spustil radikální modernizaci země, jež se setkala s negativním ohlasem tradicionalisticky laděných Íránců.

Svržením íránské demokratické vlády a jejím vystřídáním absolutní monarchií se Spojené státy dostaly do flagrantního rozporu s šířením hodnot demokracie a lidských práv, jež navenek hlásají. Opozice mosaddekovská, levicová i ta islámsky orientovaná se rázem ocitly v ilegalitě, kdy se radikalizovala zejména poslední jmenovaná. Roli šáhova protivníka číslo 1 si Rúholláh Chomejní, od roku 1964 žijící v exilu, vybudoval svou nesmlouvavě protiamerickou rétorikou a hlásáním náboženského konzervativismu kontrastujícího s ateistickým modernismem teheránského režimu.

V současnosti Írán už čtvrté desetiletí ovládají muslimští klerikové; vinou tvrdé aplikace práva šaría a nesčetných omezení civilní moci má islámská republika k pravé demokracii nahony daleko. V první půli dvacátého století si přitom země mílovými kroky osvojovala demokratický systém, než byl tento proces před šedesáti lety zvenčí násilně přerušen.

Xantypa, 1. 10. 2013