Martin Daneš

Skončily prázdniny i dovolené, dětem začíná škola a lidé se vracejí do práce. Ne všem to činí obtíže; čeští konzervativci se do ní podle všeho vracejí s písní na rtech.

Když bývalého ministra a poslance ODS Ivana Fuksu v červenci propouštěli z vazby, postěžoval si na strádání, jakým v ní trpěl coby člověk zvyklý pracovat šestnáct (!) hodin denně. Miroslav Kalousek s oblibou zdůrazňoval, jak tvrdě pracuje, a odborářku demonstrující před branami ministerstva financí předloni počastoval slovy: „Já tady dneska hákuju od půl sedmý, co děláte vy?“ I náš konzervativní guru Václav Klaus neustále všem předhazoval, jak šroubuje, až se z něho kouří, na rozdíl od budižkničemů trávících čas vysedáváním po hospodách.

Aniž by jim to docházelo, navazují tihle lidé na rétoriku soudruha Pláteníka z Dietlova Okresu na severu, který rovněž žil usilovnou prací a opovrhoval příživníky.

Jeden zásadní rozdíl tu, pravda, je: zatímco Pláteníkova hruď se dmula pýchou nad tím, že pracuje pro lid, jeho praví dědicové mají k práci vztah veskrze individualistický. Jak by ne, ideologicky k němu stojí v opozici a jejich srdce bijí pro kapitalismus. Hádám, že by se rádi podobali úspěšným selfmademanům z amerických filmů; potíž je, že ti nebývají jak k matčinu prsu přisáti ke státní kase.

Co se konkrétní náplně dne týče, panuje u našich nových úderníků podobně jako v případě těch starých stín pochybnosti. Nelze vyloučit, že kdyby zvolnili své hektické pracovní tempo, žilo by se tu o něco líp.

Deník Metro, 11. 9. 2013