Martin Daneš

Rozbuškou tzv. arabského jara se stalo palachovské gesto pouličního prodavače zeleniny Muhamnada Buazizího, který se po zabavení svého vozíku a vah policisty upálil v prosinci 2010 před sídlem provinční vlády v tuniském městě Sidi Buzíd. Vlna protestů proti absenci občanských práv zaplavila Tunisko a rychle se šířila do dalších arabských zemí. Diktátoři držící se v sedle nezřídka po mnoho desetiletí začali padat jako zralé hrušky k zemi. 

V průběhu následujících měsíců smetla lidová povstání vládce Tuniska, Egypta, Jemenu a (za podpory západních stíhaček) Libye. Bašár, druhý prezident ze syrské dynastie Asadů, se dosud drží u moci jen za cenu rozpoutání krvavé občanské války. Z odstupu let se počáteční naděje na brzké prosazení demokratického řádu v téhle části světa jeví jako ukvapená. Ukazuje se, že má-li zde demokracie šanci, půjde na každý pád o dlouhodobější, složitý a bolestný proces. 

Liberálové ohrožení ze dvou stran

Pádem diktátora Husního Mubaraka po masových demonstracích na káhirském náměstí Tahrír v únoru 2011 se stal Egypt jakousi pokusnou laboratoří arabských revolucí. Další více než rok spravovala zemi armáda a v červnu 2012 v demokratických prezidentských volbách zvítězil kandidát Muslimského bratrstva Muhammad Mursí. Jeho autoritářský způsob vlády a soustavná snaha posilovat roli islámu v zemi narazily na odpor strůjců revoluce, kteří se jali Mursího hlasitě vyzývat k demisi. Nepokojům z letošního června, při nichž docházelo k násilným střetům mezi Mursího odpůrci a příznivci, učinila 3. července přítrž egyptská armáda sesazením a zatčením Mursího. Přes příslib brzkého konání nových voleb neváhala tvrdě zakročit proti stoupencům Muslimského bratrstva mobilizujícím se v ulicích Káhiry za Mursího návrat. Nestabilita v zemi tím vstoupila do další fáze.

Situace v Egyptě názorně dokládá úzkost manévrovacího prostoru mladých Arabů, kteří se doma zasazují za svobodu a demokracii. Nacházejí se totiž v těsném sevření islámských stran zálibně pošilhávajících po teokratickém režimu íránského typu z jedné strany a opor předchozího režimu z druhé. Třebaže v konfliktu s militantním islámem se armáda přiklonila na stranu liberálů, mnohem více než demokracie jí na srdci leží udržení vlastních výsostných pozic.

Absence demokratických tradicí a vysoká míra analfabetismu, zejména na venkově, nahrávají islámským konzervativcům a ztěžují život liberálům, kteří si nemohou být jisti ani tím, jakou změnu si vlastně přeje většina jejich spoluobčanů. 

Vraždy politiků a válka v Sýrii

Podobně jako v Egyptě se i v Tunisku ve volbách v roce 2011 dostali k moci umírnění islamisté z tamního hnutí Ennahda. Neobjasněná vražda opozičního protiislámsky orientovaného politika v únoru 2013 vedla k vlně protestů a výměně premiéra pod kuratelou hnutí Ennahda. V červenci byl zavražděn další opoziční předák, načež se ulice Tunisu znovu zaplnily davy volajícími po demisi vlády viněné z podílu na vraždách svých odpůrců.

K zemím arabského jara, kde se demonstrující davy domohly pádu diktátora, patří i Jemen. Prezident Alí Sálih, jenž byl u moci takřka pětatřicet let, byl po četných peripetiích přinucen k odchodu. Dosavadní viceprezident Abd Rabu Mansúr Hadi jej vystřídal po prezidentských volbách v únoru 2012, v nichž byl jediným kandidátem.

Povstání proti libyjskému vůdci, pološílenému plukovníkovi Muammaru Kaddáfímu, vypuklo v únoru 2011 a skončilo o osm měsíců později diktátorovým zabitím. Z občanské války, během níž povstalce vojensky podpořil Západ, se země dosud nevzpamatovala. Ozbrojené milice bojující dřív proti Kaddáfímu se odmítají podrobit slabé ústřední vládě a šíří strach a teror. Červencová vražda významného protiislámského aktivisty ve východolibyjském Benghází vyvolala pouliční protesty proti politice vládních stran neschopných (či neochotných?) zajistit bezpečí obyvatel vytvořením funkční armády a policie v zemi.

Zdaleka nejtěžší situace je ovšem v Sýrii. Násilně potlačené demonstrace proti prezidentu Bašáru al-Asadovi přerostly v regulérní občanskou válku, jež má dosud na svědomí na sto tisíc lidských životů. Po boku vládních sil bojuje libanonský Hizballáh; vedle Svobodné syrské armády složené převážně z dezertérů z regulérní armády v zemi operují jednotky An-Nusrá napojené na hnutí Al-Kajdá…

Demokrati v arabských zemích mají nejméně dva mocné soupeře: představitele starých pořádků snažící se zuby nehty uhájit zbytky svých pozic i muslimské konzervativce prahnoucí po návratu do středověku.

Xantypa, 1. 9. 2013