Sotva jsme se trochu vydýchali po masivních oslavách pádu Berlínské zdi, už nás čekají další: 17. listopadu si připomeneme výročí sametové revoluce (převratu nebo předání moci – nehodící se škrtněte), která Čechům a Slovákům přinesla svobodu. Média budou dál detailně probírat tehdejší události, kulturní instituce pořádat výstavy a besedy, které nás posunou o třicet let zpátky.

Třicet let není krátká doba! Neměli bychom využít příležitosti a vedle vzpomínek na bod zlomu se pokusit o jakousi bilanci našich polistopadových dějin? Posoudit, co se povedlo a co spíše ne? Už třicet let žijeme v demokracii, komunistický režim tu předtím vládl let čtyřicet; možná je tu jistá naděje, že za deset let naše pravice přestane strašit komunisty a vymyslí si něco lepšího…

Když budeš zlobit,“ říká maminka dítěti, „zavolám komunistu a on si tě odnese v rudém pytli!“ Je zvláštní, že se i v roce 2019 kritické hodnocení minulosti omezuje na nekonečný seriál o zločinech komunismu. Propaganda zná z barev jen černou a bílou, a nikoli nejrůznější odstíny šedé, z nichž se skládá život za jakéhokoli režimu.

Za to, že česká demokracie nemá na růžích ustláno, komunisti nemůžou. Spíš politici, kteří slouží výhradně vlastním zájmům, i my, kdo se s tím smíříme. Demokracie trochu připomíná partnerský vztah: jde o nekončící proces, v němž není nikdy úplně vyhráno. Měli bychom o ni pečovat jako o křehké kvítko a chránit ji proti všem, kdo po ní dupou.

Deník Metro, 13, 11. 2019