Sousedova pomsta
Pavel Bušta
« Před východem z domu jsem narazil na sousedku bušící rákoskou do rohožky jako do manžela, co propil výplatu. Zvedl se vítr a já, vdechnuv oblak dmoucí se z rohožky, jsem se místo pozdravu rozkašlal… »
…Paní Vosáhlová, považujíc můj dávivý záchvat kašle kombinovaný se snahou vydat ze sebe alespoň částečně artikulovaný zvuk za cílenou provokaci vůči její osobě, podrážděna zavrčela cosi o drzé mládeži a přetáhla mě oním ztělesněním nechutnosti. Teď nemám na mysli její artritickou končetinu, nýbrž onu věc, kteroužto odvážně nazývá rohožkou. A jak jsem se za pochodu snažil zbavit stop, které na mně moje milá sousedka zanechala, za-sáhl mě zčistajasna sled otázek takřka mezinárodního významu. Může i taková z hlediska universa zdánlivě nepodstatná věc jako rohožka působit onu mezigenerační nenávist? Tu nenávist, již vídáme (alespoň my chudší) každý den v hromadné dopravě při obsazovaní sedadel? A neměli bychom se všichni na chvíli zastavit a zamyslet se nad tím, kam celá naše společnost směřuje?
Později odpoledne, když jsem se vracel domů, zmítaly mou myslí pocity lidskosti a porozumění. Vždyť ona ubohá ženština nemohla tušit, že naše ranní střetnutí nebyl pokus o posměšný atentát na její osobu. Avšak jak jsem zamyšleně kráčel k domovnímu vchodu, ujela má bota po čemsi mazlavém. Strnule jsem nasměroval pohled k mým chodidlům a projel mnou záchvěv znechucení. Nebylo pochyb, že věc nyní se vyjímající na mé botě, byl produkt jediného psa u nás v činžáku, kokršpaněla Alfonse. Jak jistě správně tušíte, psa paní Vosáhlové.
Jako bych dostal facku. Lidskost? Pochopení? Odpuštění? Pche, jen bezvýznamná slova!
Snad ani nemusím podotýkat, o čí rohožku jsem si cestou k mému bytu očistil obuv.
