Blahodárná metlička
Jana Maxová
« Před východem z domu jsem narazil na sousedku bušící rákoskou do rohožky jako do manžela, co propil výplatu. Zvedl se vítr a já, vdechnuv oblak dmoucí se z rohožky, jsem se místo pozdravu rozkašlal… »
…Zbavit se mikroskopických částeček, kterým se v mých plicích zalíbilo, mi trvalo celou cestu na autobus. Zatímco jsem chrchlal tak, že všichni kolemjdoucí raději přecházeli na druhý chodník, uvažoval jsem nad svou milou sousedkou. Rohožku tento týden klepala už potřetí a stejně činila i předchozí týdny. A měsíce. A roky.Nikdy dřív jsem si toho nevšiml a ani jsem se o to nezajímal – běžně nezkoumám, o co si moji sousedé otírají boty, ale náhle jako bych díky mikrobům, kteří se mi zabydleli v pravém plicním laloku, prozřel. Ta dobrá žena měla tutéž rohožku už před patnácti lety, když jsem jí do ní jako kluk potměšile vmačkával bláto a pak za dveřmi číhal na její reakci.
Tehdy rohožku nechávala uschnout a pak do ní urputně bušila, dokud nevypadala jako nová.Vliv rákosky byl zřejmě blahodárný. Učitelé věděli, proč ji používat. Vyžene veškeré nepatřičné a nevítané součásti věci (nebo osoby), po níž tančí. A ta pak zůstává neposkvrněná jako okvětí bílé lilie.Jenže k dosažení tak trvalého efektu musíte získat cvik. A je to docela věda. Je třeba ostrý švih ruky spojený s vláčným pohybem zápěstí. Rána musí být mistrná, opakování svižné. Igor Hnízdo by mohl vyprávět.Sousedka bývala učitelka. A jelikož byly tělesné tresty zakázány, vyžívala se na rohožce, protože ta si na její láskyplnou péči stěžovat nemohla. Zato její děti z neznámého důvodu ječívaly na celý dům.
