On tam vážně byl
Pavel Bušta
Když jsem byl pouhým zárodkem svého dnešního já, chodil jsem – lépe řečeno vodili mě – do radotínské školky. V té době jsem to tam opravdu neměl rád, ale kdybyste se mě zeptali proč, nedokázal bych vám to racionálně vysvětlit. Ta školka měla potenciál ztělesňovat pro mě dětskou bezstarostnost: měl jsem tam kamarády, učitelky – až na občasné výkyvy nálad („Petře, co tady běháš s tou holou prdelí, že já ti na ni nařežu!“) – byly milé… a přes to přese všechno jsem odtamtud každý den odcházel domů, zalykaje se štěstím jako trestanec, který nečekaně obdržel dopis o amnestii. Možná je ta nechuť v člověku zakódována: když jste ve školce, těšíte se do školy, když jste ve škole, těšíte se do zaměstnání… Jenže pokaždé, co se přesunete na vyšší úroveň žití, zjistíte, jaké měla ta vaše očekávání chabé základy, a zhroutí se vám. Nevím, jak vy, ale já bych dal dnes cokoli za to, abych si dopoledne mohl hrát a po obědě jít spát, nic netuše o nevlídném světě tam venku.
Ve skutečnosti i do naší malé školky prosakovala realita neméně krutě, jen ji mé dětské oči odmítaly spatřit. A to mě dovádí k osobě jedné zaměstnankyně tohoto zařízení. Její osud vytáhl dávno potemnělé vzpomínky z nejhlubšího koutu mé paměti a propojil dvě od sebe vzdálené reality. A věřte, nebyl to hezký pohled.
Už čtrnáct let uplynulo od doby, kdy do té školky vkráčela moje maličkost a poněkud nejistě se představila všem jako Petr. Ten plachý klučina se během následujících tří let adaptoval na tamní život, jako většina ostatních. Běhal, křičel, pral se, brečel, jedl, nespal, hrál si, tahal holky za copy. Slovesa vystihující chování malých capartů. Ve školce nás, třicet uječených a hladových krků, mělo na starost několik učitelek. Bez ohledu na to, že s námi trávily spoustu času, si většina z nás nejvíce oblíbila paní Jarku, kuchařku plnící naše břicha.
Má nejsilnější emoce z té doby je spojena právě s ní. Bylo pátého prosince ráno, když jsem se poprvé v životě střetl s koncentrovaným Zlem (samozřejmě i Dobrem, to ovšem nemělo takový styl). Nic v těch dobách nedokázalo mou dětskou duši znejistit tak jako čert. Nutno podotknout, že ten, jehož peklo přidělilo naší třídě, byl navýsost děsivý. Neskutečně velký, celý černý, chlupatý, s rudým vyplazeným jazykem a chřestící řetězy vběhl do třídy, čímž naráz způsobil všeobecnou paniku. Nejen mé svěrače musely v tu chvíli být stažené. Samozřejmě že anděl s Mikulášem čerta nakonec uklidnili, leč pocit znepokojení v nás dětech přetrvával.
Když jsme onoho dne, již relativně klidní, obědvali, začaly se ozývat hlasy pochybovačů tvrdících, že čert byl jenom převlečený člověk. Zaslechla to paní Jarka a s tajemným úsměvem nás pozvala k sobě do kuchyně. V ní ony opovážlivce vyzvala, aby otevřeli dveře jakési skříňky. S děsivým šepotem nám pak sdělila, že ona nenápadná malá skříňka je vstupem do pekla, za nímž přežívá ďábel, co nikdy nespí. Trpělivě čeká na ty nepoučitelné, jimž zvědavost nedá a nutí je si s peklem zahrávat. Je klidný, protože ví, že jeho hodina přijde. Hlasy utichly, vcelku podle očekávání se nikdo z nás dvířek té skříňky ani nedotkl.
A tak se ona podivná skříňka pro ty citlivější z nás stala podivnou fascinací, temnou hrozbou, jež nás v hlavách nepřestávala strašit, dokonce ještě když jsme vyšli z první třídy a namlouvali si, jak jsme velcí.
Dnes je dnes, přesto se situace zas tolik nezměnila: stále si namlouvám, jak jsem životem protřelý. Odpoledne jsem vyrazil do ulic našeho města ve městě. Neměl jsem žádný konkrétní cíl, jen jsem se potuloval známými ulicemi a již chladný podzimní vítr nechával bičovat mé tváře. Až mě nohy donesly před mateřskou školu. No co, pomyslel jsem si, snad nebude tak divné, když se jako dávný absolvent Univerzity Medvídka Pú zajdu podívat dovnitř. Jestlipak tam najdu nějaké známé tváře? Pracuje tu ještě paní Jarka?
Pohroužen do svých myšlenek, vstoupil jsem do budovy a – s úmyslem předejít nařčení z pedofilie – zamířil rovnou do ředitelny. Mně zcela neznámá žena sedící tam za stolem se na mě mile usmála a povolila mi prohlídku školky. S poděkováním jsem vykročil do kdysi tak důvěrně známých chodeb. Leccos se tu změnilo. Všechny ty drobné detaily, tvořící dřív osobitost zdejšího prostředí, se vytratily neznámo kam. To místo už na mě nedýchalo žádnou atmosférou, bylo mi naprosto cizí.
Došel jsem na konec chodby, pozdravil neznámou mladou učitelku a ocitl se přede dveřmi kuchyně. Vzal jsem za kliku, ale bylo zamčeno. Dost podivné, řekl bych.
Ředitelka, která se v ten moment jako mávnutím kouzelného proutku vynořila po mém boku, mi se zachmuřeným výrazem sdělila, že dětem od předvčerejška nechávají dovážet jídlo z nedaleké školní jídelny. Postrádají totiž kuchařku. Ta jejich leží už dva dny v nemocnici.
„Paní Jarka?“ vyklouzlo mi.
„Ano, jmenuje se tak,“ přisvědčila ředitelka. „Je pravda, že tu pracuje už dost dlouho…“
Vysvětlila mi, co se stalo. Před dvěma dny našly paní Jarku dvě děti, když se šly přeptat na jídelníček, bezvládně ležící na dlaždicích kuchyně. Přivolaný lékař konstatoval těžký otřes mozku. Udeřila se hlavou o hranu stolu poté, co v opilosti ztratila rovnováhu.
Ředitelka prý tušila, že má kuchařka problémy s pitím, ale až do té události netušila, že jsou tak vážné. Už za ni hledají náhradu, ale na inzerát, který podali, se zatím nikdo neozval.
Na mou prosbu odemkla ředitelka kuchyni a vstoupili jsme dovnitř. Byla přesně taková, jak jsem si ji vybavoval. Alespoň něco se tu nezměnilo. S pocitem déjà vu a nejasným cílem v hlavě jsem vykročil do rohu místnosti. Ano, byla tam. Malá dvířka, umístěná nad podlahou tak nízko, že by je dospělý člověk snadno přehlédl, malý capart je ale měl bezmála ve výši očí. Poklekl jsem k nim na bobek a pomalu, takřka obřadně, je otevřel. Bylo tam několik otlučených hrnců, nic víc. Cosi mi napovídalo, abych hrnce vytáhl a zjistil, zda se něco nenachází ZA NIMI.
Má intuice mě nezklamala: před mými zraky se vynořilo na dva tucty láhví laciných kořalek. Některé z nich byly prázdné, hezká řádka už načatá, jiné dosud neotevřené. Obrátil jsem se k ředitelce, jejíž překvapený pohled naznačoval, že jsem právě objevil corpus delicti.
Rozloučil jsem se s ní spěšně, protože jsem jasně cítil změnu v jejím chování. Jako by mě podezřívala z toho, že jsem před chvílí lhal, když jsem jí tvrdil, že jsem se ve školce ocitl víceméně náhodou. Jaká byla má tajná mise? Sám o tom nic nevím.
Ocitl jsem se venku na čerstvém vzduchu a chladný, ostrý vítr mi prohrábl pačesy. Po krátkém váhání jsem vykročil k baru Mind-rage, kam jsem chodil pokaždé, když na mě padl splín. Bylo mi nanic. Udělal jsem dobře, když jsem před chvíli porušil dávné tabu a otevřel ta prokletá dvířka?
Ocitám se v lokálu a usedám do svého křesílka.
„Ahoj, Petře,“ volá na mě barman. „Tak co, jako obvykle?“
„Nene,“ pravím zastřeným, lehce ochraptělým hlasem, „dneska si dám kafe a minerálku.“
© Pavel Bušta
