Největší kriminální kauza Dolního Poberouní
Pavel Bušta
Vrcholem vzrušení na radotínské policejní služebně vždy bylo, když někdo z policistů hrajících ve službě poker dostal do ruky karty, které tvořily postupku.
„Budiž, ale taková královská postupka má přece vyšší hodnotu než postupka obyčejná,“ namítl by dozajista nějaký puntičkářský znalec pokeru. Na to lze reagovat jen tím, že královská postupka patří k jevům, jež se v Radotíně prostě nevyskytují. Nestavme si vzdušné zámky: Radotín není Chodov.
Otevřeme-li slovníček klišoidních a trapných frází na jednom z posledních písmen, můžeme s klidem prohlásit:
Urinací ku zdraví, močení Vás napraví!
Pardón, špatná strana. Tak tedy:
Toho dne se však mělo vše změnit.
Doslova.
Slečna Dolománková si to rozhodným krokem štrádovala k policejní stanici. Vlála za ní záplava temně rudých vlasů, vypadalo to, jako by měla hlavu v jednom ohni. Její ráznou chůzi doprovázelo natřásání se nadlidsky krásných hýždí, v onanistických představách nejednoho radotínského poďobance představujících stimulační prvek číslo jedna. Byla jako bohyně, která se krátkou přiléhavou minisukní a upnutou, průsvitnou blůzkou rozhodla dát své nahotě nový rozměr.
Teď z ní však čišelo něco víc než sexuální dravost. Její líbezně zarudlé tvářičky prozrazovaly znepokojení poctivé daňové poplatnice milující devadesátiletého boháče. A co v takových chvílích ctihodný občan udělá?
Co jiného, než že zajde za orgánem.
A ona za ním šla, to bylo víc než jisté.
Když se dopoledne na policejní stanici rozezněl zvonek, byli ve službě strážníci Maňoun, Potrata a jejich náčelník Vladimír Okousal. Jako by se všem najednou zastavil tep, otočili nevěřícně hlavy ke zdroji onoho drnčivého zvuku.
„C-c-co to bylo?“ zašeptal vyděšeně nováček Maňoun.
Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr! Znova. Takže nešlo o skupinovou halucinaci.
„To není možný, to prostě nemůže bejt pravda,“ pokračoval Maňoun, zakrývaje si uši před tím nervy drásajícím zvukem, „vždyť je teprve půl desátý! To ještě v pizzerce nemůžou mít votevříno!“
Náčelník Okousal dobře věděl, co se děje. Měl odslouženo přes patnáct let a tuhle situaci už nejméně čtyřikrát zažil.
„Klid, Maňoun, to je… asi nějakej občan, co jde ohlásit… ehm… trestnej čin,“ zabručel pochmurně náčelník. Vida Maňounův obličej zrůzněný hrůzou, rozhodl se, že nebude chudáka trápit.
„Potrata, hybaj otevřít!“
Oslovený vzhlédl od vějíře karet ve své ruce a rozmrzele se otázal:
„Proboha, proč já? Já si to už jednou zažil, ať tam jde Maňoun. Jo, poprvé je to vždycky nejtěžší, dokonce to i bolí, ale každej si tím musíme projít.“
„Potrata, mám to brát jako vzpouru?“ rozohnil se Okousal, vyskočil z kanape a vytrhl vzpurnému policistovi karty z ruky.
„Šéfe,“ bránil se Potrata, „dyť já měl karty na královskou postup…“
„Ale už!“ zakoulel očima náčelník a Potrata se s povzdechem vydal ke dveřím.
Bylo načase. Zvonění nabývalo neúnosné intenzity a již celý zelený Maňoun se pokoušel nacpat si do trápených sluchovodů služební tonfu.
S rezignovaným výrazem naťukal Potrata na číselníku kód a uvolnil západku od snímače otisků prstů. Přiložil tam palec, čímž způsobil, že policejní křeček ve svém kole začal běhat tak rychle, až došlo ke generování elektřiny dostačující k otevření skříňky s bezpečnostním klíčem od hlavního vchodu. Potrata jej sebral, pokřižoval se, plivl třikrát na zem, hodil za sebe špetku soli a odemkl dveře.
Matně se rozpomínal, co má dle osnov policejní akademie říkat při konfrontaci s občanem.
„Přejete si…“
Nedořekl.
„Íííííííííííííííí,“ zaječel vyděšeně a skočil do nejbližší cely, „pán Bůh s náma a zlý pryč! Šéfe, to je Ženská!“
Ano, to velké písmeno tam bylo slyšet.
Náčelník sboru Okousal si otřel čelo vysoce savou houbou a upravil opasek na břichu.
Situace byla vážná.
Od Maňounova zhroucení a Potratova zbabělého ústupu uplynula zhruba čtvrthodina. Náčelníkovo vnímání času ovšem každou její minutu převádělo na několik dob ledových. Před ním seděla žena, to bylo jisté. Mimořádně krásná žena, což potvrzovalo Okousalovo nadměrné slinění a slabomyslný výraz. Na policejní stanici dorazila s případem, i to z jejího proslovu pochopil, ač šlo o myšlenku vskutku fantasmagorickou.
Případ! Bylo to neuvěřitelné… jistě, mezi radotínskými policisty se po nocích vyprávěly celé legendy o tomto jevu, leč nikdo jim pořádně nevěřil. Všichni přece věděli, že jejich úkolem je objevit se jednou ročně před místní základní školou a hodinku postát poblíž přechodu pro chodce, zajišťujíce tak bezpečnost potomků lidí, kteří nebyli policisty.
„Zmizel před čtyřmi dny a od té doby jsem ho neviděla. Ani mobil mi nebere,“ dokonale formovala každou hlásku svými jemnými rty slečna Dolománková.
„Humpfghhh?“ podivil se náčelník.
„Takže jste všemu rozuměl?“ zeptala se svůdná návštěvnice a do úst si lascivně zasunula cigaretu, již po tichém cvaknutí objal oheň z jejího zippa.
„Hrpfa, hrpfa!“ kýval zuřivě hlavou náčelník. Nemohl si nevšimnout, že slečna Dolománková tabák cigarety zpopelnila na jediný nátah.
„V tom případě mě velice těšilo,“ zatrylkovala a v jejích hnědých očích se zablesklo. Z kabelky vytáhla parfémovanou vizitku a po stole ji přisunula k náčelníkovi.
„Až s tím případem pokročíte, ozvěte se na tohle číslo, ano? Budu váš telefonát očekávat nejpozději do týdne.“
Poté se zvedla ze židle, zamávala na paralyzovaného Maňouna, který vinou toho dočasně oslepl, a ladně vyplula ze služebny.
Potrata se s novými událostmi vyrovnal vcelku rychle, Maňounovi se ale stále nedařilo eliminovat náhlé nekontrolovatelné rozpažování rukou. Jakmile byli oba policisté opět schopni vnímat, zavolal si je náčelník do své kanceláře:
„Chlapci, víte, co teď musíme udělat?“
„Nevíme!“ vykřikli zděšeně Potrata s Maňounem.
„Nevíte? Tak já vám to řeknu. Musíme zajít řádně vyslechnout slečnu Dolománkovou.“
„Ale, šéfe… jak to chcete udělat?“ zeptal se Potrata. „Vždyť… však víte: jak s ní budeme mluvit?“
„Uděláme to takhle: vyrazíme k ní já a ty. Maňouna necháme tady, někdo musí hlídat služebnu a pak… podívej, co pořád dělá s těma rukama, to by na slečnu Dolománkovou neudělalo dobrý dojem. No a komunikovat s ní budeme pomocí papíru a tužky,“ dodal pyšně.
„Teda šéfe,“ vzdychl obdivně Potrata, „až jednou vyrostu, chtěl bych bejt jako vy.“
Slečna Dolománková ležela na pohovce jednoho z pěti obývacích pokojů páně Byklíkovy vily. Policisté ji zastihli v nedbalkách. Tělo, které člověka přímo vyzývalo k orgiím, měla zahaleno do lehkého, průsvitného župánku. Naproti ní seděli Potrata s Okousalem, křečovitě ztuhlí a s nervózními idiotskými úsměvy ve tvářích.
Po určité době zmobilizoval Okousal své motorické schopnosti natolik, že trhavým pohybem vytáhl z kapsy kus papíru a po konferenčním stolku jej posunul ke slečně Dolománkové, která po něm rychle sáhla, a rukou přitom náčelníkovi zavadila o hřbet ruky. Tomu okamžitě naskákaly boláky.
Slečna si dala neposlušný pramen rudých vlasů za ucho a sklopila zrak k papíru. Nakloněným písmem na něm bylo vyvedeno:
Slečno, máme na Vás zde několik otázek, které musí být zodpovězeny, abychom se v případu zmizení Vašeho přítele někam pohnuli:
Kdy jste se s panem Byklíkem seznámila?
Kdy a proč Vás zahrnul do své poslední vůle?
Jak velkou část jeho majetku máte dědit?
Jsou Vaše prsa pravá?
Prosím, při odpovídání se držte zadaných otázek. Jistě chápete, že naše momentální rozpoložení nám nedovoluje zcela pružně reagovat.
Děkujeme
Když slečna Dolománková dočetla text z papíru, lehce si povzdechla a pak spustila:
„Vezmu to tedy popořadě, pánové. S Toníkem jsem se seznámila někdy před dvěma lety. Potkali jsme se v jednom takovém podniku. Já se zalíbila jemu a on mně.“ Náhle se jí ve tváři zjevil vzpurný výraz. „Ale byl to slušný podnik! Já tam jenom pracovala a všechno bylo slušné. Je to jasné?“
Policisté horlivě přikyvovali a hýkali, čímž slečnu Dolománkovou uklidnili tak, že se mohla vrátit ke svému vyprávění.
„Jak už jsem řekla, líbili jsme se jeden druhému. Po nějaké době jsme se do sebe zamilovali, takže myslím, že odpověď na část vaší druhé otázky je zcela jasná. Vlastně mě dost udivuje, že mě do své závěti zahrnul teprve před dvěma týdny, zmetek plesnivá.“
Člověk při smyslech by v jejích posledních slovech vytušil prudkou změnu tónu. Ne tak Potrata s Okousalem.
„V případě, že by můj staroušek umřel, zdědila bych sedm desetin jeho majetku. Zbylé tři desetiny by připadly Spolku osiřelých plžů, které si Toník bůhví proč oblíbil,“ pokrčila bezmocně svými něžnými ramínky.
Policajt kdesi vzadu v Okousalově hlavě si v ten okamžik pomyslel: „Je tedy podezřelá, má finanční motiv. Zajímavé, moc zajímavé…“
„Co se týče vaší poslední otázky,“ uspala opět slečna Dolománková rozumněji uvažující část Okousalova mozku, „tak tu mi lidé kladou dost často. Možná vás to překvapí, ale jsou zaručeně pravá. Můžete se o tom přesvědčit – jen si klidně sáhněte,“ řekla a rozepnula si župan.
Oba policisté na ni chvíli fascinovaně zírali. Potom vyskočili a s řevem, v němž se odrážela hrůza stovek lidských pokolení, vyběhli z vily ven.
Za nimi se nesl pobavený smích slečny Dolománkové.
Tou dobou se procházeli dva výrostci nestejného vzrůstu Smaragdovou ulicí.
„Hele, voe, co dybysme udělali ňákou bejkárnu?“ zahulákal mutujícím hlasem dlouhán, v ústech převaluje cigaretu.
„Jasný, brácho, já bych šel někomu nakopat prdel!“ zvolal prcek.
„Já mam lepší nápad, voe, pudem štípnout ňáký fáro. Trochu se povozíme, ne, voe?“
„Oukej, tak kerý to bude?“ zeptal se prcek a rozhlédl se po řadě vozidel lemujících chodník.
„Mně se líbí támhleta černá audina, voe.“
Dlouhán přešel vozovku, z chodníku zdvihl dlažební kostku a s přesností švýcarského hodináře s ní vyrazil okénko na straně řidiče. S potěšením zaznamenal, že se nerozezněl alarm.
„Hele, voe,“ poškrábal se zamyšleně na chlupech rašících z brady, „to se teďka k těm novejm auťákům dávaj mrtvoly zadáčo?“
„Proč?“ podivil se prcek.
„Páč tady na zadnim sedadle jedna nejspíš je, voe. A už docela smrdí.“
Prcek nakoukl za sedadlo řidiče.
„Do hajzlu, fakt, a smrdí teda fest! V tomdle já nejedu. Myslim to fáro. Pojď, najdem si ňáký jiný.“
„Počkej, voe, já slyšel, že voběti toho,“ dlouhán ukázal na nůž trčící ze zad mrtvoly a tvář se mu zkřivila soustředěním, „no, násilnickýho tristního činu uvraždění prej policajti vykupujou. Bysme mohli dostat ňáký to lóve, nemyslíš, voe?“
Prcek nemyslel a souhlasil.
„No jo,“ namítl potom, „ale to se s tou mrtvolou povláčíme až do Práglu na fízláckou stanici?“
Dlouhán se zatvářil informovaně a tajemně ztišil hlas:
„Brašule mi vykládal, že tady v Rádlu taky někde jsou. Maskujou se, ale už je tady prej jednou zahlíd. Můžem se ho jít zeptat, voe.“
Prckovu rozmrzelost vystřídal obdiv.
„Ty vole, Jardo, já vim, proč se s tebou kámošim!“
Na policejní služebně se ozval zvonek.
„Přísámbohu,“ řekl rozčileně Okousal, „že až bude po všem, dám tu mrchu zatracenou odpojit od elektriky!“
Když otevřel, naskytl se mu zvláštní pohled: stáli před ním dva nestejně vysocí adolescenti v kanadách a s vyholenými hlavami. U nohou jim leželo bezvládné tělo.
„Hele, šéfiku,“ začal ten vyšší, „sem dem nahlásit, že jsme našli zabitýho typana, voe. Vy je prej vykupujete, tak kolik nám to za tohodle starocha jako hodí?“
Okousalovi nervózně zacukal koutek úst:
„Děkuju, hoši. Ano, jistě, zavolám do školy vaší paní ředitelce, aby vám napsala pochvalu do žákovské knížky. A teď už můžete jít domů.“
„Slyšels?“ zašeptal prcek k dlouhánovu boku, „to si z nás dělá snad prdel, ne?“
„Padáme,“ houkl dlouhán dolů na svého parťáka. „Svině policajstský,“ zasyčel ještě tiše, „určitě si chtěj nechat vejvar pro sebe.“
Poté, co výrostci odešli a Potrata s Maňounem, každý jednou rukou, tou druhou si přidržuje nos, odtáhli tělo dovnitř služebny, vydal velitel pokyn:
„Potrata, volej koronera. Myslím, že tu máme starýho Byklíka. A mrtvýho.“
„Myslíte Kolonela Sanderse?“
„Ne, ty hlavo dubová, myslím policejního lékaře. Jo a hned potom zavolej slečně Dolománkové, že jsme našli jejího druha.“
„Ale…“
„Tak jí třeba pošli holuba nebo to odfaxuj. Hlavně už čiň!“
Náčelník Okousal před nedávnem oprášil slovník spisovné češtiny, jejž kdysi od někoho dostal. Jeho mluvě to příliš neprospívalo.
Policejní lékař konstatoval smrt. Dle stupně rozkladu usoudil, že k ní došlo přibližně před třemi dny, nešťastnou náhodou: nebožák se napřed několik minut škrtil a poté sedmadvacetkrát zády narazil do řeznického nože. Následně si obvázal nohy a ruce izolační páskou.
Zdálo se, že je po všem.
Toho večera seděl Potrata ve svém staromládeneckém bytě, oblečený jen ve špinavém nátělníku a neméně ušmudlaných trenýrkách. V ruce držel plechovku levného Château de la Tour z roku
„Čestmíre, musím se ti k něčemu přiznat: jsem vnučka tvého bratra syna tvé tety z pátého kolene!“
„ Pavlíno, já jsem zase tvůj otec!“
Potrata seriál pramálo vnímal. Jeho mozek stimulovaný alkoholem analyzoval události uplynulého dne. Něco mu na celém případu stále nesedělo. S mrtvolou Antonína Byklíka bylo něco v nepořádku. Jenže co?
„Auu, zasekly se mi vlasy v zipu!“ zaječela procítěně talentovaná herečka.
Potrata, vytržený z letargie, sebou škubl.
„To je ono! Vlasy! Mrtvý Byklík držel ve ztuhlé pěsti chomáč rusých vlasů! A takové vlasy má… proboha, slečna Dolománková! Tvrdila, že ho čtyři dny neviděla… podle času úmrtí musela lhát, přece by si Byklík netahal chomáč jejích vlasů všude s sebou. Navíc tyhle byly zjevně vyrvané… Normálních vlasů tolik nevytrhnete, leda by byly nastřelené!
„Honem, Čestmíre, nemáme moc času!“
Potrata ztuhl. Správně, čas! Cože to podle náčelníka Okousala říkala slečna Dolománková při návštěvě policejní služebny? „Budu váš telefonát očekávat nejpozději do týdne!“
Jasně, do týdne chtěla zmizet! Ona ho… zabila, teď získá jeho peníze a pak…
„Pavlíno, je tady ještě jedna věc. Chci si nechat změnit pohlaví.“
Potratovu tvář zalilo poznání.
Proboha, tak takhle to je… musí ji… jeho… to zastavit!
Vzpomínka vyplula na povrch s šokující silou nepojmenovatelné věci, jež měla zůstat lidským zrakům navždy ukryta: před pár týdny v televizi… ne, to snad ne! Ale ano, ta tvář, ta podoba, ty jemné, pomilováníhodné lícní kosti, výrazné čelo a uhrančivý pohled… samozřejmě bez těch dlouhých rusých vlasů.
Podíval se na hodinky. Za půl hodiny začínalo v místním kulturním domě čtení Byklíkovy závěti. Musí tak sebou hodit. Ještě než vyšel, s nadějným očekáváním pohlédl k televizi. Z jejího reproduktoru se ozvalo:
„Coca-cola – život jak má být!“
Potrata se usmál, vytáhl z lednice láhev coly a chlemtavě ji vyprázdnil.
„Ta televize nebyly vyhozené peníze,“ pomyslel si. Vypnul ji, rychle si oblékl kalhoty a košili a vyběhl ven do tmy. Nezastrčená košile za ním vlála.
Vivat televize ex machina!
Potrata dorazil do sálu právě ve chvíli, kdy se rozcuchaný právník za řečnickým pultíkem pouštěl do předčítání závěti. V první řadě seděla sebejistě vyhlížející slečna Dolománková a několik aktivistů Spolku osiřelých plžů.
„Zastavte to!“ zaburácel Potrata. „Ona je on! Totiž on je ona!“
Přítomní se zmateně otočili za původcem rozruchu. Slečna Dolománková měla ve tváři vepsanou zlobu.
Potrata zaváhal.
Propána, pořád stejně krásná. Ale teď už vím, co je zač, už se ovládnu a dokážu mluvit. Já to dokážu!
Už už se nadechoval k obvinění, když do sálu vběhl náčelník Okousal. Na tvářích měl holící pěnu. Roztržitě shlédl k břitvě ve své ruce a řekl:
„Omlouvám se, že ruším, ale tak nějak jsem měl pocit, že tady musím být.“
Samosebou že na závěrečnou scénu se nemohl nedostavit i Maňoun. Vpadl do místnosti, rotuje jako porouchaný vrtulník, a když spatřil vpředu sedící slečnu Dolománkovou, dvakrát nebo třikrát rozpažil.
„Mě si nevšímejte,“ špitl nesměle, „já jen abysme byli komplet.“
„Prosím vás o klid. Přicházím podat vysvětlení!“ spustil konečně Potrata a od řečnického pultu vystrčil šokovaného vykonavatele poslední vůle.
„Pane Pitre, prohrál jste!“ vykřikl vítězoslavně.
Slečna Dolománková zaryčela jak raněné zvíře.
Ve vzduchu se vznášelo nekonečno nevyřčených otázek.
„Všechno vysvětlím,“ začal Potrata přecházet po pódiu. „Zhruba před dvěma lety údajně Tomáš Pitr uprchl z České republiky před výkonem spravedlnosti. Ve skutečnosti se tak nestalo, nechal se totiž přeoperovat na zde přítomnou slečnu Dolománkovou. Možná by byl zůstal nepoznán, nebýt jeho neukojitelné touhy po penězích. Se svými novými… přednostmi svedl jednoho z nejbohatších Pražanů, našeho radotínského spoluobčana, přinutil ho přepsat na něj svou poslední vůli a pak ho zabil!“
Po posledním Potratově slově, jež zahřmělo temným obviněním, se sál zavlnil vzrušením.
„Poznal jsem to podle toho, že mrtvý pan Byklík držel v ruce chomáč jeho vlasů! Když jste ho škrtil, bránil se a vytrhl vám je! A tolik vlasů lze vyrvat jenom, pokud nemají kořínky, protože jsou nastřelené, Tomáši Pitre!“
„Ty šmejde!“ zakřičela slečna Pitr-Dolománková a vyřítila se na Potratu. Nedoběhla. Několik přátel plžů jí zahradilo cestu.
„Ale na něco bych se vás rád zeptal,“ zvolal Potrata přes hlavy chovatelů měkkýšů. „Proč jste pana Byklíka nechal mrtvého v tom autě? Proč jste nezahladil stopy? To přece nedává žádný smysl!“
„Když jde o to nejpodstatější, o peníze, tak se zkrátka neznám!“ prskala Pitr-Dolománková. „Se Setuzou jsem si taky nedávala pozor!“
Na to se málem okradení zástupci Spolku osiřelých plžů sesypali na provinilce a pěkně mazlavě, po slimácku, jej znehybnili.
K Potratovi přistoupil dojatý Okousal.
„Chlapče drahá, za to ti možná přidaj!“
Léta páně 2010, radotínská policejní služebna.
Potrata hraje s Maňounem poker. Náčelník Okousal sedící opodál právě položil sluchátko telefonu a vrhá blažený pohled na své dva podřízené:
„Tak je to všechno v cajku, hoši. Dneska přijedou nainstalovat patero nových bezpečnostních dveří. Zvukotěsných! Zvonek nám taky odpojí, takže se k nám sem už jen tak někdo nedostane!“
Dvojice strážníků spokojeně zamručí.
Potrata pohlédne do svých karet: jsou vskutku hrozné. Čtyři vrací a vytahuje si jiné. Je to ještě horší, teď nemá ani dvojičku.
Spokojeně se usměje.
Věci se zvolna vracejí k normálu.
© Pavel Bušta
ˑ
