Největší kriminální kauza Dolního Poberouní
Pavel Bušta
Vrcholem vzrušení na radotínské policejní služebně vždy bylo, když někdo z policistů hrajících ve službě poker dostal do ruky karty, které tvořily postupku.
Dobrá, ale vždyť taková královská postupka má vyšší hodnotu než postupka obyčejná, namítl by dozajista nějaký puntíčkářský znalec pokeru. Musíme si však uvědomit, že taková věc, jako je královská postupka, se řadí mezi jevy, které se v Radotíně prostě nevyskytují. Nestavme si vzdušné zámky. Radotín není Chodov.
Otevřeme-li slovníček klišoidních a trapných frází na jednom z posledních písmen, můžeme s klidem prohlásit:
Urinací ku zdraví, močení Vás napraví!
Pardon, špatná strana. Tak tedy:
Toho dne se však mělo vše změnit.
Doslova.
Slečna Dolománková si to rozhodným krokem štrádovala přímo k policejní stanici. Za ní vlála záplava temně rudých vlasů, vypadalo to, jako by měla hlavu v jednom ohni. Její ráznou chůzi doprovázelo natřásání se nadlidsky krásných hýždí, jež jsou v onanistických představách nejednoho radotínského poďobance stimulačním prvkem číslo jedna. Byla jako bohyně, která se krátkou přiléhavou minisukní a upnutou, průsvitnou blůzkou rozhodla dát své nahotě nový rozměr.
Teď z ní však čišelo něco víc než sexuální dravost. Její líbezně zarudlé tvářičky prozrazovaly znepokojení poctivé daňové poplatnice milující devadesátiletého boháče. A co v takových chvílích ctihodný občan udělá?
Co jiného, než že půjde za orgánem.
A ona za ním šla, to bylo jisté.
Když se na policejní stanici ozval zvonek, byli ve službě strážníci Maňoun, Potrata a jejich náčelník Vladimír Okousal. Jako by se všem najednou zastavil tep, otočili nevěřícně hlavy ke zdroji onoho drnčivého zvuku.
„C-c-co to bylo?“ zašeptal vyděšeně nováček Maňoun.
Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr. Znova. Takže to nebyla halucinace?
„To není možný, to prostě nemůže bejt pravda,“ pokračoval Maňoun, zakrývaje si uši před tím nervy drásajícím zvukem, „vždyť je teprv půl desátý dopoledne! To ještě v pizzerce nemůžou mít votevříno!“
Náčelník Okousal ale věděl, co se děje. Měl přece odslouženo přes patnáct let, tuhle situaci už alespoň čtyřikrát zažil.
„Klid, Maňoun, to je… asi nějakej člověk, co jde ohlásit hmmm… trestnej čin,“ zabručel pochmurně náčelník. Vida Maňounův obličej zrůzněný hrůzou, rozhodl se, že nebude chudáka trápit.
„Potrata, hybaj otevřít!“
Oslovený vzhlédl od vějíře karet ve své ruce a rozmrzele se otázal:
„Proč proboha já? Já už si to jednou zažil, ať tam jde Maňoun. Jo, poprvé je to vždycky nejtěžší, dokonce to i bolí, ale taky si tím musí projít.“
„Potrata, mám to brát jako vzpouru?“ rozohnil se Okousal, vyskočil z kanape a vytrhl vzpurnému policistovi jeho pět karet.
„Ale šéfe,“ bránil se Potrata, „dyť já měl karty na královskou postup…“
„Ale už!“ vykulil oči náčelník a Potrata se s povzdechem vydal ke dveřím.
Bylo akorát načase. Zvonění nabývalo neúnosných rozměrů a již celý zelený Maňoun se pokoušel nacpat si do trápených sluchovodů služební tonfu.
S odevzdaným výrazem naťukal Potrata na číselníku kód a uvolnil západku od snímače otisků prstů. Přiložil tam palec, čímž způsobil, že policejní křeček ve svém kole začal běhat tak rychle, až došlo ke generování elektřiny dostačující k otevření skříňky s bezpečnostním klíčem od hlavního vchodu. Potrata jej popadl, pokřižoval se, plivl třikrát na zem, hodil za sebe špetku soli a odemkl dveře.
Matně se rozpomněl, co má dle osnov policejní akademie dělat při konfrontaci s nespokojeným občanem.
„Přejete si…“
Nedořekl.
„Íííííííííííííííí,“ zaječel vyděšeně a skočil do nejbližší cely, „pán Bůh s náma a zlý pryč, šéfe, to je Ženská!“
Ano, to velké písmeno tam bylo slyšet.
Náčelník sboru Okousal si otřel čelo vysoce savou houbou a upravil si opasek na panděru.
Situace byla vážná.
Od Maňounova zhroucení a Potratova zbabělého ústupu uplynula zhruba čtvrthodina. Náčelníkovo vnímání času ovšem každou její minutu převádělo na několik dob ledových. Před ním seděla žena, to bylo jisté. Mimořádně krásná žena, což potvrzovalo Okousalovo nadměrné slinění a slabomyslný výraz. Přišla na policejní stanici, protože pro ně měla případ, i to z jejího proslovu pochopil, ačkoli to byla myšlenka vskutku fantasmagorická.
Případ! To bylo neuvěřitelné… jistě, mezi radotínskými policisty se po nocích vyprávěly celé legendy o tomto jevu, ale nikdo jim pořádně nevěřil. Všichni přece věděli, že jejich úkolem je se jednou za rok objevit před místní základní školou a hodinku důležitě postávat u přechodu, a zajišťovat tak bezpečnost potomků lidí, kteří nebyli policisty.
„Ztratil se před dvěma dny a od té doby jsem ho neviděla. Ani telefon mi nebere,“ dokonale formovala každou hlásku svými jemnými rty slečna Dolománková.
„Humpfghhh?“ podivil se náčelník.
„Takže jste všemu rozuměl?“ zeptala se svůdná návštěvnice a do úst si lascivně zasunula cigaretu, již po tichém cvaknutí objal oheň z jejího zippa.
„Hrpfa, hrpfa!“ kýval zuřivě náčelník hlavou. Nemohl si nevšimnout, že slečna Dolománková tabák cigarety zpopelnila na jediný nátah.
„V tom případě mě velice těšilo,“ zatrylkovala a v hnědých očích se jí zablesklo. Z kabelky vytáhla parfémovanou vizitku a po stole ji přisunula k náčelníkovi.
„Až s tím případem pokročíte, ozvěte se na toto číslo, ano? Budu váš telefonát očekávat nejpozději do týdne.“
Poté se zvedla ze židle, zamávala na paralyzovaného Maňouna, který díky tomu dočasně oslepl, a ladně vyplula ze služebny.
Potrata se s nedávnými událostmi vyrovnal vcelku rychle, Maňounovi se ale stále nedařilo eliminovat náhlé nekontrolovatelné rozpažování rukou. Jakmile byli oba policisté opět schopni vnímat, zavolal si je náčelník do své kanceláře:
„Chlapci, víte, co teď musíme udělat?“
„Nevíme!“ vykřikli zděšeně Potrata s Maňounem.
„Nevíte? Tak já vám to řeknu. Musíme teď řádně vyslechnout slečnu Dolománkovou.“
„Ale, šéfe… jak to chcete udělat?“ zeptal se Potrata. „Vždyť… však víte, jak s ní budeme mluvit?“
„Uděláme to takhle: vyrazíme k ní já a ty. Maňouna necháme tady, někdo musí hlídat služebnu a pak… podívej, co dělá pořád s těma rukama, to by u slečny Dolománkové nevypadalo dobře. No a komunikace mezi náma a slečnou bude probíhat pomocí papíru a tužky,“ dodal pyšně.
„Teda šéfe,“ vzdychl obdivně Potrata, „až jednou vyrostu, chtěl bych bejt jako vy.“
Slečna Dolománková ležela na pohovce jednoho z pěti obývacích pokojů páně Byklíkovy vily. Policisté ji zastihli v nedbalkách. Tělo, které člověka přímo vyzývalo k orgiím, měla zahaleno do lehkého průsvitného župánku. Naproti ní seděli Potrata s Okousalem, křečovitě ztuhlí a nervózní idiotské úsměvy v tvářích.
Po delší době zmobilizoval Okousal své motorické schopnosti natolik, že trhavým pohybem vytáhl z kapsy kus papíru a po konferenčním stolku jej posunul ke slečně Dolománkové, která po něm rychle sáhla, a rukou přitom náčelníkovi lehce zavadila o předloktí. Tomu okamžitě naskákaly boláky.
Slečna si dala neposlušný pramen rudých vlasů za ucho a sklopila zrak k papíru. Nakloněným písmem na něm bylo vyvedeno:
Slečno, máme na Vás zde několik otázek, které musí být zodpovězeny, abychom se v případu zmizení Vašeho přítele někam pohnuli:
Kdy jste se s panem Byklíkem seznámila?
Proč a kdy Vás zahrnul do své poslední vůle?
Jak velkou část jeho majetku máte dědit?
Jsou Vaše prsa pravá?
Prosím, při odpovídání se držte zadaných otázek, jistě chápete, že naše momentální rozpoložení nám nedovoluje… zcela pružně reagovat.
Děkujeme
Při čtení papíru na sobě slečna Dolománková nedala nic znát. Když dočetla, trochu si povzdechla a pak spustila:
„Vezmu to tedy popořadě, pánové. S Toníkem jsem se seznámila někdy před dvěma lety. Potkali jsme se v jednom takovém podniku. Já se zalíbila jemu a on mně.“ Náhle se jí na tváři usadil vzpurný výraz. „Ale byl to slušný podnik! Já tam jenom pracovala a všechno bylo slušné. Je to jasné?“
Policisté horlivě kývali a hýkali, čímž slečnu Dolománkovou uklidnili, a ta se mohla vrátit ke svému vyprávění.
„Jak už jsem řekla, líbili jsme se jeden druhému. Po nějaké době jsme se do sebe zamilovali, takže myslím, že odpověď na první část vaší druhé otázky je zcela jasná. Vlastně mě dost udivuje, že mě do své závěti zahrnul teprve před dvěma týdny, zmetek plesnivá.“
Člověk při smyslech by v jejích posledních slovech vytušil prudkou změnu tónu. Ne tak Potrata s Okousalem.
„V případě, že by můj staroušek umřel, zdědila bych sedm desetin jeho majetku. Zbylé tři desetiny by připadly Útulku pro zmrzačené plže, který si Toník bůhvíproč oblíbil,“ pokrčila bezmocně svými něžnými ramínky.
Policajt kdesi vzadu v Okousalově hlavě si v tu chvíli pomyslel: Je tedy podezřelá, má finanční motiv. Zajímavé, moc zajímavé…
„Ohledně té poslední otázky,“ utlumila opět slečna Dolománková racionálně uvažující částečku Okousalova mozku, „tu mi lidé kladou dost často. Možná vás to udiví, ale jsou zaručeně pravé, můžete se přesvědčit. Klidně si sáhněte,“ řekla a rozepnula si župan.
Oba policisté na ni fascinovaně zírali. Potom vyskočili a s řevem, v němž se odrážela ustrašenost stovek lidských pokolení, vyběhli z vily ven.
Za nimi se nesl pobavený smích slečny Dolománkové.
Tou dobou se procházeli dva výrostci nestejného vzrůstu Smaragdovou ulicí.
„Hele, voe, co dybysme udělali ňákou bejkárnu?“ zahulákal mutujícím hlasem dlouhán, v ústech převaluje cigaretu.
„Jasný, brácho, já bych šel někomu nakopat prdel!“ zvolal prcek.
„Já mam lepší nápad, voe, pudem štípnout ňáký fáro. Trochu se povozíme, ne, voe?“
„Oukej, tak který to bude?“ zeptal se prcek a rozhlédl se po řadě vozidel lemujících ulici.
„Mně se líbí támhleta černá audina, voe.“
Dlouhán přešel vozovku a s jemnou přesností švýcarského hodináře vyrazil dlažební kostkou okénko na straně řidiče. Potěšeně zaznamenal, že se nerozezněl alarm.
„Hele, voe,“ poškrábal se zamyšleně na chlupu rašícím z brady, „to se teďka k těmhle novejm auťákům dávaj mrtvoly zdarma?“
„Proč?“ divil se prcek.
„Páč tady na zadnim sedadle jedna nejspíš je, voe. A docela smrdí.“
Prcek nakoukl za sedadlo řidiče.
„Do hajzlu, fakt, smrdí teda fest! V tomdle já nejedu. Myslim teda to fáro, pojď najít ňáký jiný.“
„Počkej, voe, já slyšel, že voběti toho,“ dlouhánovi se zkřivila tvář soustředěním a ukázal na nůž trčící ze zad mrtvoly, „toho… jo, násilnickýho tristního činu uvraždění prej policajti vykupujou. Bysme si mohli přijít na ňáký to lóve, nemyslíš, voe?“
Prcek nemyslel a souhlasil.
„No jo, ale to se s tim mrtvákem budem muset táhnout až do Práglu na fízláckou stanici!“
Dlouhán se zatvářil informovaně a tajemně ztišil hlas:
„Brašule mi vykládal, že tady v Rádlu taky někde jsou. Maskujou se, ale už je tady prej jednou zahlíd. Můžem se ho jít zeptat, voe.“
Prckovu rozmrzelost vystřídal obdiv.
„Ty vole, Jardo, já vim, proč se s tebou kámošim!“
Na policejní služebně se ozval zvonek.
„Přísámbohu,“ řekl rozčileně Okousal, „až bude po všem, dám tu mrchu zatracenou odpojit od elektřiny!“
Poté, co otevřel, se mu naskytl zvláštní pohled: stáli před ním dva nestejně vysocí puberťáci s vyholenými hlavami a v kanadách. Z ramen před sebe shodili bezvládné tělo.
„Hele, šéfiku,“ začal ten vysoký, „sem dem nahlásit, že jsme našli zabitýho typana, voe. Vy je tady prej vykupujete, tak kolik nám to za tohodle starocha hodí?“
Okousalovi nervózně zacukal koutek úst:
„Děkuju, hoši. Ano, jistě, zavolám do školy vaší paní ředitelce, aby vám napsala pochvaly do žákovské knížky. A teď už můžete jít.“
„Slyšels?“ zašeptal prcek k dlouhánovu boku, „to si z nás dělá snad prdel, ne?“
„Hele, padáme,“ houkl dlouhán dolů na svého parťáka. „Svině policajstský,“ zasyčel ještě tiše, „určitě si chtěj nechat vejvar pro sebe.“
Poté, co výrostci odešli a Potrata s Maňounem, každý jednou rukou, tou druhou si přidržujíce nosy, odtáhli tělo dovnitř služebny, vydal velitel pokyn:
„Potrata, volej koronera. Myslím, že tady máme starýho Byklíka. A mrtvýho.“
„Myslíte Kolonela Sanderse?“
„Ne, ty hlavo dubová, myslím policejního lékaře. Jo a hned potom zavolej slečně Dolománkové, že jsme našli jejího druha.“
„Ale…“
„Tak jí třeba pošli holuba nebo to odfaxuj. Hlavně už čiň!“
Náčelník Okousal před nedávnem oprášil slovník spisovné češtiny, který kdysi od někoho dostal. Jeho mluvě to příliš neprospívalo.
Policejní lékař konstatoval smrt. Dle stupně rozkladu usoudil, že k ní došlo přibližně před třemi dny, nešťastnou náhodou: nebožák se napřed několik minut škrtil a poté sedmadvacetkrát zády narazil do řeznického nože. Následně si obvázal nohy a ruce izolační páskou.
Zdálo se, že je po všem.
Toho večera seděl Potrata ve svém staromládeneckém bytě. Na sobě měl jen špinavý nátělník a neméně ušmudlané trenýrky. V ruce držel plechovku levného Château de la Tour z roku
„Čestmíre, musím se ti k něčemu přiznat: jsem vnučka tvého bratra syna tvé tety z pátého kolene!“
„Pavlíno, já jsem zase tvůj otec!“
Potrata seriál pramálo vnímal. Jeho mozek stimulovaný alkoholem musel zvažovat události uplynulého dne. Něco mu na celém případu nesedělo. S mrtvolou Antonína Byklíka bylo něco v nepořádku. Ale co?
„Auu, zasekly se mi vlasy v zipu!“ zaječela procítěně talentovaná herečka.
Potrata, vytržený z letargie, sebou škubnul.
„To je ono! Vlasy! Mrtvý Byklík držel ve ztuhlé pěsti chomáč rusých vlasů! A takové vlasy má… proboha, slečna Dolománková! Ale ta tenkrát říkala, že ho nějakou dobu neviděla… a podle času úmrtí musela lhát, přece si Byklík netahal chomáč jejích vlasů všude s sebou. Navíc tyhle byly vyrvané a bylo jich hodně… Normálních vlasů tolik nevytrhnete, musely být nastřelené!
„Honem, Čestmíre, nemáme moc času!“
Potrata ztuhl. Správně, čas! Cože to podle náčelníka Okousala říkala slečna Dolománková při své první návštěvě? Budu váš telefonát očekávat nejpozději do týdne.
Jasně, ona chce do týdne zmizet! Ona ho… zabila ho, teď získá jeho peníze a pak… Proč chce vlastně zmizet?
„Pavlíno, je tady ještě jedna věc. Chci si nechat změnit pohlaví.“
Potratovu tvář zalilo pochopení.
Proboha, tak takhle to je… musí ji… jeho… to zastavit! Ale co vlastně?
Vzpomínka vyplula na povrch s šokující silou nepojmenovatelné věci, jež měla zůstat lidským očím navždy skryta: před pár týdny v televizi… ne, to snad ne! Ta tvář, ta podoba, ty jemné, pomilováníhodné lícní kosti, výrazné čelo a uhrančivý pohled… samozřejmě bez těch dlouhých rusých vlasů.
Podíval se na hodinky. Za půl hodiny začínalo v místním kulturním domě čtení Byklíkovy závěti. Musel sebou hodit. Ještě než odešel, s nadějným očekáváním pohlédl k televizi. Z jejího reproduktoru se ozvalo:
„Coca-cola – život jak má být!“
Potrata se usmál, vytáhl z lednice láhev coly a chlemtavě ji vyprázdnil.
Ta televize nebyly vyhozené peníze, pomyslel si. Vypnul ji, vyběhl do tmy a nezastrčená košile za ním vlála.
Vivat televize ex machina!
Potrata přiběhl přesně v momentě, kdy se rozcuchaný právník za řečnickým pultíkem pustil do předčítání závěti. V první řadě sálu seděla sebejistě vyhlížející slečna Dolománková a několik pečovatelů ze Spolku opuštěných plžů.
„Zastavte to!“ zaburácel Potrata. „Ona je on! Totiž on je ona!“
Přítomní se zmateně otočili za původcem rozruchu. Slečna Dolománková měla ve tváři vepsanou zlobu.
Potrata zaváhal.
Propána, pořád je stejně krásná. Ale teď už vím, co je zač, už se ovládnu a dokážu mluvit. Já to dokážu!
Potrata se nadechoval k obvinění, když do sálu vrazil náčelník Okousal. Na tvářích měl holící pěnu. Roztržitě shlédl k břitvě ve své ruce a řekl:
„Omlouvám se, že ruším, ale tak nějak jsem měl pocit, že tady musím být.“
Samosebou že na závěrečnou scénu se nemohl nedostavit i Maňoun. Vpadl do sálu, rotuje jako porouchaný vrtulník, a když spatřil vpředu sedící slečnu Dolománkovou, dvakrát nebo třikrát rozpažil.
„Mě si nevšímejte,“ špitl nesměle, „já jen abysme byli komplet.“
„Prosím vás o klid, přicházím podat vysvětlení!“ spustil konečně Potrata a od řečnického pultu vystrčil šokovaného vykonavatele poslední vůle.
„Pane Pitre, prohrál jste!“ vykřikl Potrata vítězoslavně.
Slečna Dolománková zaryčela jak raněné zvíře.
Ve vzduchu se vznášelo nekonečno nevyřčených otázek.
„Všechno vysvětlím,“ začal Potrata přecházet po pódiu. „Zhruba před dvěma lety údajně Tomáš Pitr uprchl z České republiky před výkonem spravedlnosti. Ovšem ve skutečnosti se tak nestalo, nechal se totiž přeoperovat na zde přítomnou slečnu Dolománkovou. To by mu možná i prošlo, nebýt jeho neukojitelné touhy po penězích. Se svými novými… přednostmi svedl jednoho z nejbohatších Pražanů, přinutil ho přepsat na něj svou poslední vůli a pak ho zabil!“ Z posledního Potratova slova vina přímo prýštila.
Sál se zavlnil vzrušením.
„Poznal jsem to podle toho, že mrtvý pan Byklík držel v ruce chomáč jeho vlasů! Když jste ho škrtil, stihl vám je vytrhnout z hlavy! A tolik vlasů lze vyrvat jen, pokud jsou slabé, ve vašem případě nastřelené, Tomáši Pitre!“
„Ty šmejde!“ zakřičela slečna Pitr-Dolománková a vyřítila se na Potratu. Nedoběhla. Několik přátel plžů jí zahradilo cestu.
„Ale na něco bych se vás rád zeptal,“ zvolal Potrata přes hlavy chovatelů měkkýšů. „Proč jste pana Byklíka nechal mrtvého v tom autě? Proč jste mu nechal vaše vlasy v ruce? To přece nedává žádný smysl!“
„Když je v sázce to nejpodstatější, peníze, tak jde všechno ostatní stranou!“ prskala Pitr-Dolománková. „Se Setuzou jsem si taky nedávala pozor!“
Na to se málem okradení zástupci spolku plžů sesypali na provinilce a pěkně mazlavě, po slimácku, jej znehybnili.
K Potratovi přistoupil dojatý Okousal.
„Chlapče drahá, za to ti možná přidaj!“
Léta páně 2010, radotínská policejní služebna.
Potrata hraje s Maňounem poker. Náčelník Okousal sedící opodál právě položil sluchátko telefonu a vrhá blažený pohled na své dva věrné:
„Tak je to všechno v cajku, hoši. Dneska přijedou instalovat patero novejch bezpečnostních dveří. Zvukotěsných! Zvonek nám taky odpojili, takže se k nám sem už hned tak někdo nedostane!“
Dvojice strážníků spokojeně zamručí.
Potrata pohlédne do svých karet: jsou vskutku hrozné. Čtyři vrací a vytahuje si nové. Je to ještě horší, teď nemá ani dvojičku.
Spokojeně se usměje.
Věci se zvolna vracejí k normálu.
© Pavel Bušta
