Motorkářská a jiné básně

Pavel Bušta

Motorkářská

Plameny a kůže
já jsem obraz tvrďáka
na rameni růže
a před jízdou panáka

Plivnu, šlápnu na to
z uší Byford táhle vyje
přetechnicky vzato
jsem obrovská agónie

Však přecenil jsem svůj um
a na mašinu byla sleva
smyk prásk ric pic dum bum
vystříkla mi krev i střeva

Paměti hotelového pokoje

Prsten, prsty, ruka, paže
oči, budík, němé stráže
nomen omen, zuby, dativ
dítě, láska, prezervativ
rtěnka, kartáč, dredy, rasta
vlasy, kůže, zubní pasta
řev a ticho, krev i krásy
armády a kusy spásy
klíče, žití, prasklá pelest
nuda, smích, na plicích šelest
otisk, záblesk, rozjímání
meditace, nevnímání
láhev, těla, sponka z vlasů
šepot zdí, ni klidných hlasů
únik, snaha, nouze, trest
šest set šest
jen
6
0
6

Invalidní vzpomínky

Prostředkem pocitů
jdou děti vesele
dvě děti z vzpomínek
dvě děti z popele

Prostředkem pocitů
jdou děti bez nohou
dvě děti bez očí
usmát se nemohou

Prostředkem pocitů
jdou děti mrzáci
dvě děti šalebné
– a už se vytrácí 

Prostředkem pocitů
šly děti, jež jsem znal
dvě děti z popele
vítr je rozfoukal

Paradox

Když jsem šťastný, nejsem šťastný
jako fénix bez popele
kdybych se tak mohl potkat
a kopnout se do prdele!

Pod povrchnem

Vychcal jsem do sněhu (Latina – videre)
nádherné obrysy, kus páva bez páva
takovéť umění jest moje veškeré
vychází z rozkroku a s týdny roztává

Za – ho – Zen

Mladá léta existence
promrhávám v hospodách
nosím v rukách černé věnce
a směji se jako vrah

Střední léta bytí svého
nejspíš strávím podobně
vytrhnu si z těla střevo
budu chodit celý vně

Pokročilé skorohnití
už mě ani neláká
těžko mladou dívku vznítí
řev seschlého chlíváka

K smrti bídu společenství
vynahradím v onen den
založím své náboženství
svými dětmi za – ho – Zen

Umění básnické

Duchovno, ekleze, mystično vezdejší
naduté zdá se mi, o mnoho cennější
trapnost a ubohost, s těmi si vystačím,
v klozetu do veršů skládám, co vytlačím

Viziosnář

Než má hlava olysá
chtěl bych mnohé stihnout
vpít se mezi stehna tvá
vybuchnout a zplihnout

Protočit se na orbitě
stát se prezidentem
nezajíti na úbytě
býti dekadentem

Stvořit vlastní náboženství
zvát se Všeho Znalec
umírati za panenství
pozříti svůj palec

As’ ponechám náhodě
zdali budu divem
zatím sedím v hospodě
s jedenáctým pivem

Dramatická odmlka

Znáš Stravinského?
zeptal jsem se

Ne
odpověděla

A Shakespeara?

Nic.

A co si myslíš o Camusově
interpretaci sisyfovského mýtu?

Promiň
pokrčila bezradně rameny
já moc do kina nechodim

Vykřičnět!

Taky se umím radovat!
Ne že ne
v šedivém ránu
se mi nevyhla
jediná kapka deště

A všechno bylo krásné!
Vykřičníky
ty laciný
věčně nadšený
coury interpunkce
se smály!

(stalo se to dnes)

Vidím to
jakoby se to stalo dnes

V nádražní hale
tančím s vlastním srdcem v ústech
tango
mezi kalužemi zvratků

(je příliš brzo
     (nebo pozdě?)
       na to
          aby je někdo odstranil)

Dostal jsem se až na nástupiště
a hned jsem dostal pěstí
bez důvodu
jen tak
preventivně

Stoupnul jsem si
vedle stánku
kde do housek cpali krysy
se mnou tam stál
bezdomovec
kašlal
plival krev
chroptěl
a já ho praštil do zad:

Směj se brácho! Život je skvělej!

A ačkoli chlapy moc nemusím
jeho krvavý polibky
s nádechem
(bez dechu)
tubery
chutnaly jako rozkvetlá louka

A ve vlaku bylo ještě líp!
V půlce cesty
zhasly světla

Deset znásilnění za tři minuty!

Prosperující křivka blahobytu
nezdá se dosáhnouti vrcholu
v dohledné době

A za okny zuří svoboda a demokracie!

A prásk
všechno bylo zase pěkný
ženský s roztrhanejma sukněma
a chlapi s vybouleným rozkrokem
och jaké lysohlávky
jsem to jedl!

Dvě starý babky na sebe křičely

Pod pytlem záňadří kupuje soudnost!

Mladý táhnou na jih!

To jen proto
že ostatní světový strany střeží
ostnatej drát se samopalem v očích od punčoch!

Jasně
(říkám si)
jsem tu s váma
holky!

A budu
a budu
a budu
dokud
mě uchrchlanej pantograf
nevyplivne na nádraží!

A i tak
jen těžko z hlavy dostanu
to ranní blues
jež proplešatělé nádraží
vybrnkává na zrezlé koleje

Báseň, jejíž název je tak dlouhý a výjimečný, že boří všechny dogmatické postuláty, atakuje zhýralou animálnost lidského jedince, proklíná šizoidní taxametry proradných pražských taxikářů (též známých pod termínem „pojízdní chmatáci“) dělajících oplzlé posunky na kdekoho, snímá ze světa nános očekávatelnosti a snaží se veřejnosti odhalit léta zatajované složení coca-coly, a především její jedinou podstatnou, takřka mysteriózní složku, jež ji dělá takovou, jaká je, leč domnívá se, že bude mít co do činění s krysími bobky považovanými za vřed na tváři naší krásné vlasti a dehonestaci božského snažení o ochranu páně prezidenta Klause

Avšak samotná báseň stojí za prd

© Pavel Bušta

Zpět na výpis