Klasika

Pavel Bušta

 

Ve středu jsem se vrátil ze školy o půl jedné. Věnoval jsem za tuto možnost malé nevyřčené poděkování naší hypochondrické učitelce, již sklátí i jemný poryv větru, a vkročil do svého rodného domu. Největší blaho však bylo, že v ten čas doma nepobývá jediný člen mé rodiny. Samota, blahoslavená samota. Koupal jsem se v ní, mazlil se s ní, obdivoval její výjimečnost. Pokaždé když jsem znechucen lidmi, je ona tou úžasnou bytostí, která mě pohladí.

Rozhodl jsem se učinit několik následujících hodin své samoty výjimečnými a rozvlnil vzduch obýváku Schubertovým houslovým koncertem. Poslední dobou jsem poslouchal takřka výhradně vážnou hudbu. Ani nevím, co mě vedlo k tak náhlému zatracení hudby mých oblíbených interpretů převážně z druhé poloviny minulého století; domnívám se, že to nebyla touha vystoupit z davu. Ač to nějaký arcisnob může považovat za neslýchané, mně se ta hudba prostě líbí. Ze sklepa jsem vytáhl to nejdražší víno, co tam rodiče měli. Při zbavování láhve korkového špuntu jsem se zarazil. Můj vnitřní hlas se na mě zničehonic rozkřičel, dělaje přitom obscénní gesta:

Buř se! Nesouhlas! Do prdele se zaběhlejma zvykama! Protestuj, dokud nebudeš moc starej na to, abys protestoval proti svejm protestům! Tak to sakra udělej nějak neobvykle!

Přikývl jsem tomu hlasu, z kredence vytáhl otřískaný půllitr a polovinu Château Margaux do něj obrátil. Odběhl jsem do svého pokoje a sházel ze sebe všechno oblečení. Vypůjčil jsem si několik částí svého tanečního úboru a spokojeně začal vytvářet nový, originální outfit. Na hlavu jsem si posadil černý klobouk, kolem holého krku uvázal kravatu a přes ni natáhl motýlka. Levou holeň mi obemykala lyžařská ponožka, na pravé ruce se zase skvěla bílá rukavice z tanečních.

Vrátil jsem se na místo činu a barbarsky popadl půllitr s vínem. Pořádně jsem si zavdal a ztuhnul v póze myslitele. Zaposlouchal jsem se do zvuku smyčců a sladil svůj tep s jejich rytmem. Začal jsem tančit zvláštní dekadentní tanec, protloukaje se celou místností. Točil jsem se jako v transu a pohlavní úd se mi odrážel od stehen.

No tak si ublij, světe, ublij si nad tímto podivným individuem! Stáhni své koutky ve znechucení nad tím víno lemtajícím lidským hovadem! Odvrať zrak a napij se čaje z miniaturního porcelánového hrnečku, přičemž měj distinguovaně zvednutý malíček.

Svět kolem se roztočil v nastupujícím alkoholovém opojení. Zastavil jsem svůj podivný waltz a zbytek láhve ročníku 2000 přelil do své pohanské nádoby ročníku neznámého.

A zpět na taneční parket!

Hudebníci mě bičovali (smyčcovali) ke stále procítěnějšímu výkonu. Zrovna jsem protancovával kolem okna, když jsem v něm spatřil něco nepatřičného: člověka. Po chvilce nabývání ztracené rovnováhy jsem vyhlédl prosklenou stěnou obýváku. Na balkóně sousedního domu stála nejstarší dcera nabručence Novotného, pozorovala mě a smála se. Ve své opilosti jsem se rozesmál také, klobouk si švihácky posunul na stranu a pro domnělé jiskry v jejích očích předpisově zasalutoval. Opřela se lokty o zábradlí a svou roztomilou černou kštici na okamžik schovala v dlaních. Potom na mě upřela hodnotící pohled a uznale vztyčila palec pravé ruky. Věda, k jaké části mého těla se její gesto vztahuje, s afektovaným výrazem jsem se schoulil a dělal stydlivého. Rozesmála se ještě víc a zmizela v útrobách domu.

Trochu mě její odchod zamrzel, měl jsem chuť dělat ze sebe ještě chvíli pošuka. Zklamaně jsem se odvracel od okna, když se dveře vedlejšího domu rozletěly dokořán. Vyběhla z nich ona, tuším, že se jmenovala Markéta, Marika nebo tak nějak. Vlasy za ní vlály. Hrklo ve mně. Nadšením.

Prepare, young boy, she´s coming to you. To youuuuuuuu!

Zaryčel zvonek naší coby obyčejný dům se tvářící rezidence. Dokonce i on zvonil s potěšením. Otevřel jsem dveře, kravata a ostatní rekvizity se houpaly na mém holém těle.

„Slečno,“ zahlaholil jsem, „vítám vás v rezervaci bláznů. Zde je vaše vstupenka.“ Podal jsem jí hrnek s narychlo otevřeným vínem, tentokrát krabicovým. Vyprskla a přijala ode mě nádobu. Nezdálo se, že by jí nepříliš povedený ročník Euroshopper 2010 moc vadil: obrátila ho do sebe na jeden zátah.

„Jen tak dál,“ řekl jsem obdivně, vzal ji za ruku a vtáhl dovnitř, „zde bude učiněno zadost vašim choutkám, jak alkoholickým, tak všem ostatním.“

Zamkl jsem dveře a klíč nechal zaražený v železných útrobách zámku. Obrátil jsem se k ní: stála tam nahá jak prst, jednoduché červené šaty jí ležely u kotníků. Z hlavy mi strhla klobouk a zakryla si jím čárku ochlupení v podbřišku pózou focené hvězdy sedmdesátých let.

„Cítím se jaksi neúplná, mistře,“ zatrylkovala, „nemáte potřebu mne nějak vylepšit?“

„Vy jste takhle dokonalá, má drahá, přesto tuším, že nějaké úpravy bych si dovolit mohl.“

Na chvíli jsem ji opustil a vrátil se zpět s náručí plnou ovoce a sestřinou rtěnkou. Pořád tam byla, nepohnula se ani o milimetr. Nechal jsem spadat ovoce na zem a otevřel rtěnku. Poklekl jsem před ni a na její ploché bříško začal psát jemné verše:

 

U starého docenta, pobíhala placenta

Na nádraží po trati, váleli se potrati

Jsem odporný, jsem, obcoval jsem s psem

 

Když jsem se psaním skončil, povstal jsem a verše jí přečetl. Po každém se začala smát tak, až jí drobná ňadra poskakovala nahoru dolů. Chudák pan Schubert, být při tomhle, nejspíš by se cítil pohoršen. Ale kdo ví, třeba by se k nám přidal.

S ovocem jsem učinil krátký proces: oloupal je, rozmačkal a rozetřel jí po těle – banány, pomeranče i kiwi.

„A teď, mohu vás vyzvat k tanci, pane?“ zeptala se vesele.

„Zajisté. Líbí se mi na vás, že rušíte společenské konvence.“

S mou nahou, ovocem potřenou múzou jsme zaujali předpisový taneční postoj. Sotva jsme se dali do pohybu, začal jsem vykřikovat věty z Bible, útržky z Hrůz šesti polnic; byla to jediná část, kterou jsem si z knihy knih zapamatoval. Zmítali jsme se v šíleném víru tance, tance života i smrti, tance padajících hvězd. Mám takový dojem, že v tu chvíli jsme dokonale ztělesňovali jednu z Bachových fug.

…nastalo krupobití a na zem začal padat oheň míšený s krví! 

Krok sun krok. Krok sun krok.

 …jméno té hvězdy je Pelyněk…

 Krok sun krok.

 A viděl jsem, viděl jsem…

Už jsem si nevybavoval, co vlastně Jan viděl. Svalili jsme se na zem, těla slepená ovocnými šťávami. Když jsem ji líbal na břicho, napadlo mě, že mé verše nikdy nechutnaly lépe. Jak jen je absence reality opojná! Chystal jsem se vkročit do další dimenze, jenže domovní zvonek mi to zatrhl. Jedovatým a otravným hlasem.

Naštvaně jsem se zvedl ze své společnice v bláznovství a vyrazil ke dveřím. Ona se též nadzdvihla, popadla mě za ztopořený penis a po čtyřech, respektive po třech, mě následovala. Chtě nechtě jsem se musel rozesmát, byla to vážně vtipná scéna.

Chvíli jsem zápolil s klíčem a nakonec se mi podařilo odemknout. Stály přede mnou má matka se sestrou.

„Proč, prosím tě, zamy…“ začala máti, ale hned se zarazila. S mou známou-neznámou jsme se jejímu komickému výrazu chechtali snad věčnost, uleptaní, opilí a vzrušení.

„Víte, my tady jehovisty nechceme!“ zahulákal jsem pak, práskl dveřmi, zamkl je a klíč nevyndal.

Nejspíš díky utrpěnému šoku se vetřelci rozhodli dál nerušit náš akt křičící tělesnosti.

Nedlouho poté došel Schubertovi dech.

Nám dvěma ještě nějakou chvíli ne.

 

© Pavel Bušta

 

Zpět na výpis

ˑ