Až na věčnost

Jiří Andrle

 

Brzy odpoledne bylo v kavárně jen pár lidí. Zvuk hovorů byl tichý a hudba byla ztlumena téměř do neslyšitelna.

Jakub seděl v rohu u stolku a pil už své druhé víno. Rád pozoroval lidi v kavárnách a poslouchal jejich rozhovory. Když byl pak opilejší, přesedával si na bar zkoušet svést některou sevírku nebo slečnu, která se mu zdála jen trochu sympatická. Někdy měl štěstí a slečnu si odvedl domů. Většinou zůstal sám a opil se ještě víc, až ho někdo z personálu vyhodil. V celém městě snad nebyla kavárna nebo bar, který by nenavštívil a kde by ho alespoň trochu neznali.

 

Dívka, která právě vešla do kavárny a posadila se k jednomu ze stolků, Jakuba okouzlila. Zcela nepokrytě se na ni díval. Věděl, že musí něco udělat. Musí ji oslovit, musí se s ní seznámit. Litoval, že z jeho dechu už bude jistě cítit alkohol, což může seznámení znemožnit, ale dívka se mu příliš líbila na to, než aby dokázal jasně přemýšlet o všech překážkách. Viděl v jejich setkání snad až osudové znamení, nedoufal v úspěch – věděl, že bude úspěšný.

 

„…jako by v tom hrálo roli nějaké předurčení,“ říkal Jakub dívce a díval se jí zpříma do očí.

„Mám tu schůzku,“ odpověděla dívka a uhnula pohledem.

„Počkám tu na tebe,“ zvedl se Jakub z křesla a vrátil se zpět na své místo v rohu. Nedokázal pak odtrhnout pohled od dívky, která už u stolu seděla s tím, na koho čekala. Viděl, že dívka se po něm také dívá, nedokázal zcela odhadnout její pocity, ale stále si opakoval, že to vše bylo zcela jistě předurčeno. Nesmí myslet na to, že by neuspěl. Chtěl si objednat další víno, ale zarazil se. Zapálil si cigaretu a čekal. Dívka se u svého stolu dobře bavila. Přestala se na Jakuba dívat. S každou minutou tak rostla jeho nervozita.

Odcházeli. Vyšli z kavárny. Jakub viděl, jak zahýbají za roh. Zmizela mu z dohledu. Zůstal v kavárně. Zapálil si další cigaretu.

 

„Nemohla jsem jít hned za tebou.“

„Já vím, ale věděl jsem, že se vrátíš.“

Jakub objednal oběma víno.

„Pověz mi o tom předurčení.“

„Bude to znít banálně, ale ve chvíli, kdy jsi vešla, jsem věděl, že se máme seznámit, že máme být spolu,“ přisunul se Jakub blíž k dívce. Neodtáhla se.

„Proč si to myslíš, že máme být spolu? Ty na něco takového věříš?“ líbila se dívce osudovost, o které mluvil. Osudová láska ji lákala. Ještě nikdy se jí nic takového nestalo. Nikdo ji jen tak neoslovil, aby se jí vyznal. Líbilo se jí to, lákalo ji to, měla dojem, že začíná cítit to samé co Jakub.

 

„To není možné, abych tě opustil. Když vznikne něco takového, je to napořád. Neexistuje věc, která by to mohla rozdělit,“ Jakub už byl trochu opilý, ale dívka s ním držela krok. Dívala se na něj zamilovaně. Pobízela ho, aby říkal další podobné věty, které jí připadaly vznešené a krásné.

„Chceš zůstat se mnou?“ naklonil se Jakub co nejblíže k jejímu obličeji. Dívka kývla. Bylo jí zvláštně, trochu se jí chtělo i plakat. Jakub ji pohladil.

Chvíli nic neříkali. Jakub objednal dvě vodky.

Přiťukli si a vypili obsah sklenky na jeden lok.

Jakub se oklepal ze síly nápoje a pohlédl na dívku, která netečně seděla před ním. Ještě jednou ji pohladil po tváři, než si všiml, že dívčina tvář mění barvu. Promluvil na ni, ale ona jen vytřeštila oči a ukázala si na ústa. Jakub chvíli nevěděl, zda si nedělá legraci, že byla vodka tak silná, ale pak mu došlo, že se dívka dusí.

Najednou ho vůbec nenapadlo, co by měl dělat. Dívka rychle měnila barvu z rudé na fialovou a zmateně kolem sebe máchala rukama. Jakub se ji pokoušel chytit za ramena, ale dívka se mu v křeči vyškubla. Vytřeštěné oči na něho prázdně zíraly. V zoufalství se Jakub napřáhl a vší silou dívku udeřil do hrudi. Dívka na židli zavrávorala a převrátila se na záda. Rána od dopadu se rozlehla po kavárně.

„Co to tý holce děláš, ty parchante!“ vykřikl muž, který doposud seděl zadumaně na druhé straně kavárny: „Ježiš, proč do ní tlučeš?!“

„Chce tu holku snad zabít! Dělejte něco!“ křičela paní sedící u dveří, když viděla Jakuba, jak se zvedl ze židle a udeřil ležící dívku ještě jednou.

„Nemlať ji, ty hajzle,“ křičel muž a rozběhl se k Jakubovi. Teprve teď si Jakub povšiml, jaké pozdvižení způsobily jeho údery v kavárně. Dívka nejevila známky života. Rudá barva v jejím obličeji se definitivně změnila na fialovou.

Přibíhající muž Jakuba prudce udeřil pěstí do obličeje. Jakub ránu nečekal a upadl.

„Von ji zabil, umlátil tu holku nám před vočima!“ křičel muž a pokoušel se dívku křísit. Lidé z kavárny se sbíhali kolem. S opovržením se dívali na Jakuba.

Jakub dostal hrozný strach. Slyšel, jak všichni říkají „zabil“ a „vražda“ a všechno to spojují s ním. Z roztrženého rtu po ráně pěstí mu tekla krev. Když se na něho chvíli nikdo nedíval, utekl.

 

© Jiří Andrle