Návrh nové verze české hymny, který nám představili čeští olympionici, je nesourodou změtí zvuků, z níž čiší autorova snaha o monumentálnost. Čím víc nástrojů a hlasů se vzájemně proplétá, tím větší rajc. Jméno prznitele slavné Škroupovy písně jsem vypustil z hlavy; zaslechl jsem je prvně v životě a jsem přesvědčen o tom, že podruhé je už neuslyším.
Víc než skladba sama mě zaujalo vysvětlení šéfa Českého olympijského výboru, proč si skladbu volně se inspirující Škroupem vlastně objednal. Naše současná hymna je prý nejen příliš krátká, ale i málo akční, sebevědomá a vlastenecká. Aniž by to tušil, naservíroval nám ten pán na stříbrném podnosu takřka kompletní seznam českých frustrací.
My Češi – víme to o sobě – nejsme dosti akční. Platí přímá úměra: čím větší je kdo bačkora, tím víc se ohání Ester Ledeckou.
A sebevědomí, toho se nám teprve nedostává. Pozoruhodné je, že s tím jde často ruku v ruce velká světaznalost. Kdekdo zná u nás lépe než Němci chyby Merkelové, ví, co by měli změnit Francouzi… jenom nás k tomu pustit a my bychom jim ukázali naše zlaté české ručičky i hlavičky!
Vlastenectví. Ideální berlička pro ty, kdo vědí, že nedostatkem sebevědomí trpí oprávněně: sám jsem v životě nic nedokázal, a tak budu hrdý aspoň na svůj národ. Co na tom, že znalost národní historie je u takových vlastenců většinou velmi chatrná.
Léčit si komplexy přepisováním hymny ovšem není k ničemu. Lepší je dát si na čelo studený obklad.
Deník Metro, 4. 4. 2018
Vážený pane Daneši,
Nevím jak jste vzdělaný v hudbě a na čem zakládáte své označení Miloše Boka jako prznitele hymny. Jeho jméno jsem Vám zopakoval, protože ho jistě ještě uslyšíte, pokud Vás hudba jen trochu zajímá. Jeho práce se Vám líbit nemusí, ale jako profesionální hudebník musím říct, že jeho zpracování hymny není prznění. Podle mě zcela vyhověl zadání a profesionálně tak svůj úkol splnil.
Mrzí mě, když někdo používá příliš silná slova, navíc ve veřejném prostoru. Navíc z vaší pozice kritizovat práci skladatele je asi jako kdybych já z pozice violoncellisty kritizoval práci chirurga.
Kdybychom mohli jako čtenáři číst komentáře s menším obsahem jedu, bylo by nám myslím hned po ránu všem líp a možná bychom se na sebe i více usmívali.
Příjemný den a mnoho hezkých článků přeje
Martin Sedlák
Dobrý den, pane Sedláku,
děkuji Vám za komentář. Přiznám se, že jsem nad prvním odstavcem svého sloupku chvíli váhal. Pak jsem si přečetl rozhovor s panem Bokem (volně parafrázuji: všichni, kdo kritizují mou verzi Škroupovy písně, jsou pitomci, jinde bych za svůj počin dostal metál atp.) na webu Reflexu a bylo rozhodnuto: žádné slitování s tímhle pánem, jehož sociální inteligence je omezená a sebevědomí naopak – nečesky – přemrštěné.
Nevím, jaké bylo zadání, ale to, co vytvořil pan Bok (vidíte, nakonec jsem mu přišel na jméno!) není žádná hymna. Hymna by měla mít jasnou (výraznou) melodickou linku, aby ji mohli lidé – chtějí-li – zpívat současně s reprodukovaným záznamem.
Mé hudební vzdělání se zastavilo s hodinami hudební výchovy na gymnáziu. Pokud si ale myslíte, že by se k jakémukoli uměleckému oboru měl vyjadřovat pouze profesionál, pak s Vámi hrubě nesouhlasím. Kdyby směli hodnotit beletrii jen spisovatelé, poezii jen básníci, hudbu hudebníci, malířství malíři atp., zabil byste mimo jiné tzv. kulturní žurnalistiku, mezi jejímiž protagonisty jsou – až na výjimky – samí amatéři.
Přeji úspěchy ve Vaší hudebnické dráze