Na holou větev stromu, co roste pod mými okny, přistál ptáček s červeným bříškem a začal zpívat. I když byla po ránu docela zima, právě jsem větral, a tak jsem dobře slyšel ten ptačí zpěv. Přiznám se, že se ve zpěvném ptactvu moc nevyznám, tohohle ptáčka ale poznám naprosto spolehlivě.

Vyklonil jsem se ven otevřeným oknem. Červenka na mě pohlédla jedním okem, ale nenechala se vyvést z konceptu a pokračovala v koncertu. Trylkovala tak radostně, jako by byla před chvilkou vyhrála v loterii, anebo – což je pravděpodobnější – to bylo nadcházejícím jarem.

Zaposlouchal jsem se do zpěvu lahodícího mému uchu a s úžasem zjistil, že to není jen takové obyčejné trylkování, ale skutečný zpěv. Červenka pod mým oknem pěla: „Nestrachuj se! Nestresuj se! Nestrachuj se! Nestresuj se!“

Měla pravdu. Za poslední roky jsem si strachu a stresu zažil ažaž. Strach není dobrým rádcem, zatemňuje mysl a dlouhodobý stres oslabuje imunitní systém. Když někam dopadne bomba, je to zlé, není mi ale k ničemu, když si nechám imaginárními pumami rozbombardovat psychiku.

Vytáhl jsem fotoaparát, abych si červenku vyfotil. Nebylo ještě tolik světla a automaticky se zapnul blesk. Po druhém blesknutí to ptáčka přestalo bavit a odletěl. Teprve v ten moment mě napadlo, že jsem měl místo foťáku sáhnout po diktafonu a raději si ho nahrát.

Nedostatkem duchapřítomnosti jsem se připravil o důkaz, protože vím, že bez něho, nevěřící Tomášové, mému vyprávění neuvěříte.

Deník Metro 9. 3. 2022