Ptají se mě lidé, kteří pojmou ideu, že jsem na Zemi přilétl z jiné planety: „Máš řidičák?“ Já jim na to odpovídám: „Řidičák ano, auto ne.“

Vlastnictví osobního vozu je obecně vnímáno coby znak svobody. Něco na tom bude. Auto vám umožňuje přesunout se kdykoli z místa A do místa B. Na druhou stranu jde o vcelku nákladnou starost. Začíná to nákupem vozu, pokračuje nejrůznějšími pojištěními, pravidelnou technickou kontrolou, pohonnými hmotami, jejichž cena vystřelí, kdykoli se ve světě něco šustne (o dramatické události není v posledních měsících a letech nouze), a končí parkováním, které ve městech nebývá zdarma. Vyloučit nelze ani, že do vás někdo nabourá a – v lepším případě – vám pomačká plech. Zkrátka majiteli osobního automobilu tečou z kapsy peníze proudem…

Na venkově bych bez auta stěží obstál, já ale žiju ve městě, pár desítek metrů od stanice metra. K cestám po městě využívám MHD a k vyjížďkám po okolí bicykl, u něhož stačí napumpovat pneumatiky, promazat řetězy olejem – a už se jede. V případě, že potřebuji svézt někam dál, najde se vždycky někdo, kdo mě tam rád sveze. A když se náhodou ocitnu sám uprostřed divočiny, postavím se na okraj silnice a zvednu palec; počítám projíždějící vozy na prstech jedné ruky a obvykle nemusím přejít ke druhé. Zapomněl jsem vám říct, že je Bretaň stopařovou zemí zaslíbenou: zdaleka nemusíte být mladou ženou bez doprovodu, aby vám někdo brzy zastavil a popovezl blíž k cíli.

Deník Metro 1. 6. 2022