Vyučovala jsem kdysi češtinu na Harvardu a měla snahu propagovat produkci 68 Publishers v Bostonu mezi krajany. Proto vlastním brožuru vydanou 68 Publishers Poslední dopisy Doře.

Po návratu do vlasti v r. 1990 jsem se dále trochu věnovala češtině – já píšu a vydávám učebnice angličtiny, neb to je dobrý business. Zajímala mne vždy i propagace Čechů ve světě, neb mým hlavním studijním oborem byla historie. Jazyky jsou jenom řemeslo…

Jeden emigrant v Paříži mi opakovaně citoval verš, nevím už od koho –
“Jako vaše stará, zimomřivá rasa.
Jako naše příliš staré kostely!”
Myšlenka za války byla, že Češi a Židé mají mnoho společného, byli určeni k likvidaci. To myslím Francouzi vůbec nevědí a mělo by se jim to říkat. Dnes by to nemělo vadit, předchozí generace se to bály i zašeptat, myslím.

Na jiné téma:
Chodila jsem roky na tenis s vnučkou Vlastimila Rady, velice prima ženou. Díky jí mám z jeho pozůstalosti memoráry od Poláčkova vydavatele:
Julius Firt, Knihy a osudy, Atlantis 1991.
Je tam kapitola asi 20 stran: Karel Poláček – Muž v ofsajdu. Tu jsem docela bez dechu pročetla.
Kdyby Vás to zajímalo, tak Vám to nějak poskytnu.

Po 13 letech života v Bostonu kolem tamních univerzit vnímám Poláčka přes prizma holacaustu!
Vlastně, když jsem až ve zralé dospělosti v USA zjistila pozadí knihy Bylo nás pět, byl to pro mne obrovský šok a skoro se bojím ji znovu číst. V mládí, kdy jsme ji doma s nadšením četli a smáli se, jsem ji vnímala zcela prvoplánově – jako velkou srandu. Dnes ji vnímám jako Poláčkův testament a možná je tam i více – tragická touha nějak tu hrůzu přežít určitě.
Myslím proto, že kdybych byla vydavatel Vaší knihy nebo Poláčkových knih, tak bych ji takto i propagovala a nabízela čtenářům ve světě.
Je už pozdě, na tuto myšlenku?
Co ty žádosti o granty? Tam by to třeba rezonovalo….

Je možné, že ve Francii holocaust není tak obrovské téma jako je tomu jinde. To nevím.

Další důležitý aspekt: Židé knihy kupují !

Já jsem žila v Pažíži 1973-1977, provdána za Žida, který ale Židem být nechtěl, leč se o ty věci v Praze zajímal, aby se nějak “chytil”, nijak toho ale nevyužil, myslím. Spolu jsme odjeli do USA, on si pak vzal Američanku, já se mohla věnovat českým věcem a businessu a nakonec si taky vzala Američana. Tam je to zcela jiný svět než v Evropě. Marketing je strašně důležitý – o co je zájem a o co ne. Češi knihy kuoují docela dost a toto téma krajní meze národní existence nyní rezonuje kvůli válce s Putinem, myslím.

Jsem Vám vděčna za Vaši knihu, se zájmem si ji přečtu a jsem ráda, že jste dnes v Insitut potkal tu paní, která strávila čas s Dorou v Praze. Jak neskutečné!!! Také je moc dobře, že jste svoji knihu věnoval Poláčkovu vnukovi. Je to tam nějak uvedeno, doufám (opět myslím jako vydavatel…)

S úctou a přáním zdaru
Milena Kelly

Vážený pan Daneši!

Paní Hostovská, s kterou se známe z Poláčkovských konferencí v Rychnově nad Kněžnou mi poslala do Toronta, kde žiju už mnoho let, zprávičku o Vašem záměru vypracovat studii o posledních dnech Karla Poláčka.
Nemám všechny záznamy z Poláčkovských symposií, pořádaných v Rychnově nad Kněžnou. Vlastním jeden svazek z března 1992 věnovaný stému výročí narození KP. Najdete tam drobné zminky o životě KP v protektorátě na straně 268 Karel Poláček v Železném Brodě od Vladimíra Mikoláška.
Připomínám, že u Škvoreckých vyšla v roce 1983 útlá brožurka Poslední dopisy Doře a moje maminka vydala v roce 2001v Rychnově nad Kněžnou vzpomínky na otce Můj otec Karel Poláček. Myslím, že někde mám i korespondenční lístek, který zaslala paní Poláčková z koncentračního tábora Osvětim paní Hořákové do Písku. Je to zajímavost, ale nic se z toho nedozvíme.

Nechť je Vám má noticka pomůckou ve Vašem snažení. Více mi není známo.

Zdraví,

Martin Jelinowicz z Toronta.