V katalánských arénách už býčí krev nepoteče
Martin Daneš
Papá Hemingway se musí v hrobě obracet. Spisovateli, který zbožňoval španělské býčí zápasy coby ztělesnění mužné síly, by se jistě nelíbil zákaz koridy, k němuž na základě předchozí lidové iniciativy a koordinovaného odporu starostů koncem července přikročil katalánský parlament.
Zákaz, jenž na území jednoho z ekonomicky nejvýznamnějších španělských autonomních regionů nabude právní účinnosti v lednu 2012, vyvolal vzrušenou debatu po celém Španěl-sku i ve dvou sousedních zemích, kde je korida provozována.
V hledištích arén místní střídají turisté
Španělská opoziční pravicová Lidová strana podala ihned k Ústavnímu soudu podnět ke zrušení zákona a představitelé dalších autonomních regionů – Madridu, Valencie, Murcie – navrhli zápis koridy na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, aby ji tak ochránili před případnými dalšími zákazy. Podle zastánců koridy nebylo rozhodnutí Barcelony motivováno ohledem k utrpení zvířat, nýbrž spíše politicky, jako jeden z kroků na cestě odtržení Katalánska od Španělska. Faktem je, že strůjci zákazu mezi tamními zákonodárci se hojně zaštiťovali argumentem, že je tradice býčích zápasů regionu cizí.
Protagonisté ekonomicky prosperující branže, jakou jsou ve Španělsku býčí zápasy, mají vícero důvodů ke znepokojení. Korida se tam potýká s problémy podobnými těm, které má u nás KSČM. Hlasy volající po zákazu byčích zápasů sílí a průzkumy zaznamenávají dlouhodobý odliv fanoušků v řadách obyvatelstva: zatímco u vyšších věkových skupin poměr příznivců a odpůrců – dle jednotlivých regionů – kolísá, mezi mladšími ročníky dnes po celé zemi jednoznačně převažují odpůrci. Španělé koridu stále více vnímají jako relikt minulosti, relikt o to méně vábný, že zlatou érou býčích zápasů mělo být období vlády diktátora Franka.
Parodoxní skutečností přitom je, že počet těchto show oproti Frankově éře vzrostl: zatímco v šedesátých letech 20. století se ve Španělsku pořádalo na čtyři sta býčích zápasů ročně, po roce 2000 je jejich počet zhruba čtyřikrát vyšší. Jak vysvětlit rozpor mezi snižující se oblibu koridy u španělské populace a jejím praktickým rozmachem? Odpověď je třeba hledat ve složení publika, kde prudce vzrůstá podíl zahraničních turistů. Počet zahraničních návštěvníků země se za poslední půlstoletí zněkolikanásobil a mezi nimi relativně stoupl i podíl těch, kdo si za svého pobytu nechtějí nechat ujít zážitek z účasti na tradiční veřejné, ritualizované popravě býka.
Latinská Amerika zárukou přežití koridy
Vedle rodného Španělska koridu v Evropě provozují i ve Francii a Portugalsku, v obou těchto zemích však čelí restrikcím, tu územním, onde zase humanitárním.
V Portugalsku zabití býka při koridě zakazuje zákon z roku 1928, jenž s konečnou platnos-tí kodifikoval místní praxi převažující od poloviny 18. století. Zákon byl přijat na samém počátku éry diktátora Antónia Salazara, což lze považovat za jeden z dokladů faktu, že po desetiletí souběžně vládnoucí diktátoři obou zemí Pyrenejského poloostrova se – krom shody na principu potlačení demokracie – shodovali jen v máločem. Pár portugalských měst při jižní hranici se Španělskem přesto zabíjení býků v aréně doposud praktikuje, což jim dodatečně povolila zákonná výjimka z roku 2000.
Klíčem k zákazu koridy na území Francie je tzv. Grammontův zákon z roku 1850, o sto let později novelizovaný tak, aby se přizpůsobil faktické toleranci býčích zápasů v některých místech na jihu země, kam v průběhu staletí pronikly ze Španělska. Podle nově vloženého paragrafu se zákon „nevztahuje na býčí zápasy tam, kde lze prokázat jejich nepřerušenou místní tradici“. Aplikace takového dvojího metru na území jednoho státu je vodou na mlýn politikům a aktivistům, kteří by koridu rádi z Francie vymýtili docela.
Ve Španělsku koridu už před dvaceti lety zakázal jeden tamní autonomní region, Kanárské ostrovy. Rozhodnutí zákonodárců izolovaného souostroví v Atlantském oceánu, jež prošlo takřka nepovšimnuto, v nedávné katalánské obdobě vzbudilo vášnivou polemiku. Příznivcům i odpůrcům španělské koridy totiž došlo, že jí uštědřilo těžkou ránu a za jistých okolností by mohlo znamenat počátek jejího konce v celé zemi.
I kdyby měla jednoho dne tato krvavá zábava v Evropě skončit, koridu tradičně provozuje i řada bývalých španělských kolonií Latinské Ameriky (Mexiko, Venezuela, Kolumbie, Peru, Ekvádor, Bolívie, Kostarika, Panama), v nichž dodnes před „evropskou změkčilostí“ preferují machismus, a o další osud koridy tam podle všeho není třeba mít velkých obav.
Xantypa, 1. 10. 2010
