Svět se loučil s prvním českým prezidentem
Martin Daneš
Havel, Kundera, Jágr. Mezi význačnými Čechy současnosti si jsou cizinci obvykle s to vybavit jen tahle tři jména; v horším případě alespoň první z nich. Ze zahraničních reakcí na úmrtí Václava Havla, proslulého polistopadového nájemce Pražského hradu, jasně vyplývá, že se coby klíčová osobnost závěru 20. století zapsal nejen do dějin českých, nýbrž i do těch evropských a světových.
Poté, co se na Havlův pohřeb koncem prosince do Prahy sjela smetánka politiků, umělců a myslitelů ze všech koutů planety, dostaly se Čechy po delší době znovu do hledáčku světových médií. Komentátoři vyzdvihovali humanistický odkaz umělce a státníka v jedné osobě, odkaz, jejž právem označovali za nadčasový.
Poselství státníků: apoštol svobody a demokracie
Žádný ze státníků euroamerické civilizační zóny se k Havlovu skonu neopomněl vyjádřit. Zastavme se krátce u reakcí hlavních aktérů.
Americký prezident Barack Obama ve svém prohlášení připomněl jednu ze stěžejních Havlových myšlenek: „Přes četné útrapy, kterými musel projít, prožil Václav Havel život plný naděje, již sám označoval jako schopnost angažovat se pro něco, co má smysl, bez ohledu na to, zda to dobře dopadne. Jeho nenásilný odpor otřásl základy jednoho impéria, poodhalil prázdnotu ideologie založené na represi a dokázal, že morální převaha je silnější než zbraně.“
Německá kancléřka Angela Merkel vzdala hold „velkému Evropanovi… Jeho boj za svobodu a demokracii je stejně nezapomenutelný jako jeho silný humanismus. My Němci jsme mu za to obzvlášť zavázáni,“ dodala ve skryté narážce na Havlovu omluvu sudetským Němcům za vyhnání z Československa po 2. světové válce.
Havlův humanismus ve svém komuniké vyzdvihl rovněž britský konzervativní premiér David Cameron: „Svůj život zasvětil věci lidské svobody. Komunistický režim se jej řadu let pokoušel rozdrtit a umlčet. Avšak Havel, dramatik a disident, se k mlčení přinutit nenechal… Vymanil český národ z tyranie. Napomohl znovunastolení svobody a demokracie na celém našem kontinentu. Evropa má v tomto smyslu vůči Václavu Havlovi obrovský dluh.“
Podle francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho Václav Havel, „kulturní člověk a nesmírně talentovaný spisovatel, ztělesňoval nezdolné angažování se ve prospěch demokracie a svobody… Tento Evropan, přesvědčený zastánce hluboké jednoty a solidarity v rámci kontinentu, zůstane navždy zapsán v paměti Francouzů.“
Lech Walesa, bývalý elektrikář a předák odborového hnutí Solidarita, svým raketovým nástupem do prezidentské funkce v Polsku srovnatelný s českým kolegou a souputníkem, leč co do přízně Západu jeho méně úspěšný rival, Václava Havla označil za „velkého teoretika své doby“ (za svou praktickou politiku si pochvalu nezaslouží, čteme mezi řádky). „Jeho hlas bude Evropě chybět zejména dnes, kdy prochází vážnou krizí. Byl velkým řečníkem boje za svobodu, za demokracii a osvobození z komunistického područí,“ zdůraznil polský exprezident.
Svědectví přátel: statečný muž, který žil naplno
Madeleine Albright, bývalá americká ministryně zahraničí českého původu a přítelkyně Václava Havla, vyzdvihla fakt, že „během svého věznění za totalitního režimu… konfrontoval své žalářníky s pravdou a odmítal jakoukoli kolaboraci“.
Francouzský politolog Jacques Rupnik, někdejší Havlův externí poradce, v rozhovoru pro Český rozhlas mimo jiné pravil: Václav Havel byl „po roce 1989 symbolem návratu demokracie, čímž navázal na tradici T. G. Masaryka… Nikde jinde v Evropě nenajdete situaci, kdy se filozof stane prezidentem. Čechům se to stalo hned dvakrát. Pamatuji si, že při svém zvolení Havel tvrdil, že je to jen na pár měsíců, že to dotáhne jen k prvním svobodným volbám. Já na to tehdy řekl: ‚Kdepak, to je na patnáct let, jako Masaryk.‘ Měl to být bonmot nebo vtip, ale ono to nakonec skutečně tak bylo: Masaryk i Havel v roli filozofa-krále zůstali po dlouhé období.“
Jack Lang, ministr kultury z dob prezidentství socialisty Françoise Mitterranda, v rozhovoru pro francouzský týdeník Paris Match podtrhl, že se „Havlovy texty staly nástrojem boje za občanskou svobodu. Intelektuál se proměnil v příslušníka odboje… V průběhu několika let se Havel stal hrdinou proti své vůli, ikonou českého národa.“
Jack Lang připomněl památnou událost z návštěvy prezidenta Mitterranda v Československu uskutečněné rok před pádem komunismu, v prosinci 1988. Mitterrand tenkrát pozval české disidenty na snídani na půdu francouzské ambasády v Praze. „Václav Havel na ni dorazil s kartáčkem na zuby v kapse,“ říká Lang. „Překvapenému Mitterrandovi vysvětlil: ‚Nosím ho pořád s sebou. Jsem připraven na to, že se můžu každou chvíli vrátit do vězení.‘“
Francouzský exministr na Havlovu adresu bez obalu poznamenává: „Měl nezdolnou náturu. Vykouřil až tři balíčky cigaret denně. Dostal ostatně rakovinu plic a jako zázrakem se z toho dostal. Kašlal tak, že se skoro dusil. Nakonec dlouho žil. Disponoval totiž obrovskou energií. Přečkal úplně všechno: vězení, tabák, ženy, dlouhé dny a krátké noci… Nicméně až do konce zůstal chloubou svého národa. Václav Havel dal své malé zemi světový rozměr.“
Xantypa, 1. 2. 2012
.
