Spojenecké bomby pršely na Libyi
Martin Daneš
V druhém březnovém týdnu se Kaddáfího jednotky prostřílely až k branám bašty rebelů, milionovému městu Benghází. S vidinou obrovské humanitární katastrofy hrozící vypuknout v případě utopení libyjského povstání v krvi se mezinárodní společenství rozhoupalo k akci. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN ze 17. března požehnala náletům ze vzduchu proti diktátorovým vojenským cílům.
Deklarovaným cílem rezoluce byla ochrana libyjských civilistů, nevyřčeným pak sesazení Muammara Kaddáfího. Západ se poučil ze svého vojenského zásahu proti Saddámu Husajnovi v roce 1991, kdy jej koalice vedená Spojenými státy vytlačila z okupovaného Kuvajtu a v Iráku ponechala u moci; o dvanáct let později se tam Američané vrátili a Saddáma – za neúměrně vysokou cenu – svrhli.
Vlády účastnící se leteckých operací v Libyi od prvních dnů horečně probíraly scénáře toho, co přijde po Kaddáfího pádu, a zástupci povstalců se před nimi dušovali svým odhodláním co nejdříve zorganizovat svobodné volby.
Francouzská diplomatická hra
Vraťme se však k událostem předcházejícím přijetí rezoluce Rady bezpečnosti. Největší zásluhu na jejím prosazení nesou francouzští diplomaté, kteří – v úzké součinnosti s Brity – sepsali vlastní text a současně pro něj začali vyjednávat podporu klíčových mocností.
Napřed museli přesvědčit váhající Američany. Barack Obama je zapřisáhlým odpůrcem expanzionistické doktríny, vyznávané jeho prezidentským předchůdcem, ostatně právě po George Bushovi musí dodnes hasit požáry v Afghánistánu a Iráku a rozhodně netouží po dlouhodobém vojenském dobrodružství ve třetí zemi: Libyi.
Obamův souhlas se Francouzům a Britům podařilo získat výměnou za příslib, že za zásah převezmou hlavní díl zodpovědnosti a Washington v něm sehraje pouze podpůrnou roli.
Pro úspěch hlasování pak bylo nezbytné zlomit principiální odpor dvou stálých členů Rady bezpečnosti – Ruska a Číny – vůči myšlence zahraniční intervence v Libyi. Slabším článkem z uvedené dvojice je Rusko, které má nesrovnatelně nižší mezinárodněpolitický vliv, než jaký měl jeho předchůdce Sovětský svaz; „zakoupit“ si shovívavost pánů Kremlu v geografické zóně, kde nemají přímé strategické zájmy, je tak vcelku snadné.
Ve chvíli, kdy se hrdá Čína stala potenciálně jedinou zemí připravenou vetovat rezoluci Rady bezpečnosti, stačilo jejímu zástupci „něžně“ zašeptat do ouška: I kdybyste se nakrásně rezoluci postavili, naše rozhodnutí vojensky zakročit proti Kaddáfímu nezvrátíte. Není žádná náhoda, že ve volbě mezi vetem, jež by Západ nerespektoval, a snížil tím vážnost Číny v očích světa, a zdržením se hlasování upřednostnil Peking druhou možnost. Ať už ale zákulisní děje probíhaly jakkoli, následný zásah v Libyi získal mezinárodněprávní legitimitu především díky umu francouzských vyjednavačů na půdě OSN.
To, že francouzský zástupce v Radě bezpečnosti, ministr zahraniční Alain Juppé, neměl nejmenší pochybnosti o výsledku hlasování, dokazuje i fakt, že v projevu bezprostředně před ním neváhal použít formulace typu „podpora legitimního nároku libyjského lidu na demokracii“, při jejichž pouhém zaslechnutí museli Číňani a Rusové dostat kopřivku.
Kaddáfího odstraní Libyjci… nebo někdo jiný
Vyloučení cizího pozemního výsadku na území Libye bylo nepřekročitelnou podmínkou Rusů a Číňanů, aby rezoluci Rady bezpečnosti „skousli“. Ostatně i Západ si byl vědom rizik eventuálního přímého vojenského angažmá, jež by převažující sympatie Arabů mohlo obrátit v opak ve chvíli, kdy by se vyskytly první problémy. Kaddáfího propaganda neopomněla nálety mezinárodního společenství intepretovat jako „křižáckou válku křesťanů proti muslimům“. Západu nesmírně záleželo na tom, aby zabránil interpretaci zásahu coby okupačního s cílem podmanit si zemi a její ropu. I proto tolik naléhal na arabské země, aby se – byť symbolicky – zapojily do vojenské akce, a kladné odpovědi se nakonec dočkal od Spojených arabských emirátů a Kataru.
Chronická slabost libyjských povstalců, jimž se nedostávalo munice, v konfrontaci s dobře vyzbrojenými i vycvičenými Kaddáfího vojsky na druhou stranu u mezinárodního společenství budila obavy, aby – přes spojenecké nálety – diktátor povstání přece jen nerozdrtil silou. Opakujme, že aktivním vstupem do konfliktu se hypotéza poskytnutí druhé šance nevypočitatelnému plukovníkovi ocitla zcela mimo hru.
Co bude následovat po Kaddáfího odchodu do propadliště dějin, nikdo netuší, přesto se onoho kroku do neznáma Západ neobával zdaleka tolik jako scénáře, v němž by všemi odepsaný, v bahně vláčený libyjský plukovník „chytil druhý dech“.
Xantypa, 1. 5. 2011 (psáno 1. 4. 2011)
ˑ
