Rozhořčení mladých Španělů se šíří světem
Martin Daneš
Loni v květnu zaplavili ulice španělských měst desetitisíce lidí rozzlobených na tamní politické elity, které podle nich hájí jen své vlastní zájmy, nikoli zájmy občanů. Apolitické hnutí, jehož cílem je napravit či změnit současný politický systém, demokratický jen podle názvu, se brzy rozšířilo do dalších zemí Evropy i za oceán. Loni na podzim se například v americkém New Yorku zhmotnilo v hnutí Okupujte Wall Street.
O vlně lidových protestů ve Španělsku tradiční média napřed nereferovala vůbec, nebo je okrajově, s krajní rozpačitostí. Šéfové redakcí byli nejspíš zaskočeni masovou „kritikou zleva“ tehdy vládnoucích socialistů obecně vydávaných za vyhraněně levicové (v silně katolické zemi mimo jiné prosadili institut manželství pro homosexuály). Co se skrývá za takovým fenoménem a není nebezpečný? kladli si otázku hybatelé veřejným míněním, kteří se pro jistotu rozhodli přejít zmíněné události taktním mlčením.
Doba se však změnila a profesionální média dávno nevlastní informační monopol. Zprávy o tom, co se děje ve Španělsku, se rychle šířily prostřednictvím sociálních sítí. O existenci hnutí, podle data zrodu – 15. května 2011 – nazývaného Hnutím M-15 nebo Hnutím rozhořčených, se tak spousta lidí dozvěděla z internetu.
(Vágním) cílem je reforma demokracie
Jádro rozhořčených se rekrutuje ze vzdělaných mladých Španělů. Nezaměstnanost v zemi dnes přesahuje 20 procent, u mladých pak 44 procent. Do ulic je vehnala frustrace z nemožnosti sehnat po dokončení studií odpovídající uplatnění. K mládeži se přidali příslušníci dalších sociálních vrstev: důchodci i lidé produktivního věku.
Hnutí odsuzuje etablované strany, které se vzájemně potírají v rovině slov, v praktické politice se však mezi sebou mají lišit jen zanedbatelně. Typickou pro politiky je všeobjímající korupce a služba nadnárodním kartelům a bankovním korporacím, jejichž cílům slouží především, bez ohledu na potřeby občanů. V tomto duchu rozhořčení Newyorčané stanující v listopadu na Wall Streetu hlásali, že hájí zájmy 99 procent lidí proti jednomu procentu představitelů tamního politicko-ekonomického establishmentu.
Hlavní výhradou, jež na adresu rozhořčených zaznívá, je, že se omezují na negaci. U hnutí zavrhujícího současný stranicko-politický model je ovšem nabíledni, že se nehodlá stát jeho součástí. Manifest skupiny ¡Democracia Real YA! (Opravdovou demokracii teď!), organizační platformy hnutí, kupříkladu uvádí:
Organizace odmítá způsob, jímž velký byznys a banky dominují politicko-ekonomické sféře, a za cíl si vytkla navrhovat řešení těchto problémů cestou místní participativní demokracie na bázi lidových shromáždění a rozhodování formou konsensu.
Co to znamená? Něco na způsob libyjských lidových shromáždění, jimž načrtla kontury Zelená kniha Muammara Kaddáfího a přítrž učinil nedávný diktátorův pád?
Těžko říct. Potíž je, že v řadách rozhořčených panuje bezpočet různých názorů, jimž se jen obtížně hledá společný jmenovatel. Negaci ostatně nosí ve svém názvu a už prezident T. G. Masaryk tvrdil, že „Rozhořčení není program“.
Z Madridu přes Reykjavík do Prahy
Na pozadí hospodářské krize, již většina vlád řeší utahováním opasků a osekáváním sociálních výdajů, se rozhořčení šíří napříč Evropou: v Řecku, Itálii, ve Francii, Velké Británii nebo mezi Islanďany, kteří loni již druhým referendem odmítli splácet dluhy za tamní zkrachovalé banky jejich zahraničním věřitelům.
Vlastní základnu mají rozhořčení též v Česku, zejména v hnutí ProAlt, jemuž se podařilo přesvědčit slovinského filozofa a radikálního kritika kapitalismu Slavoje Žižka k vystoupení na protivládní demonstraci 17. listopadu 2011 na pražském Václavském náměstí. Žižek si předtím svými proslovy stačil získat přízeň demonstrantů okupujících Wall Street.
Nespokojenost Španělů s politikou vlády, již dále prohloubilo hnutí rozhořčených, přiměla socialistického premiéra Josého Zapatera k rozhodnutí rozpustit parlament a na listopad 2011 vyhlásit předčasné volby. Jeho strana v nich propadla a k vládní zodpovědnosti se vyhoupli konkurenční lidovci.
Třebaže střídání mocenských garnitur nepřímo vyprovokovala, lze stěží očekávat, že by pod vládou pravice rozhořčená část Španělů zmírnila svůj hněv proti místním elitám. Možná v ní vykrystalizují vůdci, kteří začnou konečně předkládat návrhy, jak dál.
Je totiž smutným faktem, že ze samotných masových pouličních protestů ještě nikdy žádná konkrétní náprava věcí vezdejších nevzešla.
Xantypa, 1. 1. 2012
.
