Prezident Barack Obama, rok poté
Při ceremoniálu uvedení do funkce amerického prezidenta, od něhož 20. ledna uplyne právě rok, Barack Obama nedopatřením přehodil pár slov slavnostní přísahy. O den později si přísahu v tichosti zopakoval, aby předešel případnému pozdějšímu zpochybnění legitimity svého mandátu. Ani tak nemá prezident, první (poloviční) černoch v Bílém domě, na růžích ustláno. Vedle otevřených projevů sympatií čelí nenápadné zášti těch, kdo se neumějí smířit se změnami, kterými prošly Spojené státy za poslední půlstoletí a jejichž se stal Obama ztělesněním.
Sen o rovnosti ras z proslulého projevu proneseného Martinem Lutherem Kingem v roce 1963, kdy v mnoha amerických státech dosud vládla rasová segregace, se Obamovým vstupem do Bílého domu proměnil definitivně ve skutečnost. Euforii z významného historického mezníku propadla světová média a Keňa, rodiště Barackova otce, na den zvolení nového amerického prezidenta dokonce vyhlásila státní svátek.
O tom, že nadšení žurnalistů sdílela nemalá část veřejnosti, svědčí úspěch výrobců suvenýrů s prezidentovou podobiznou i umělců, kteří na Obamu pěli oslavné písně či páchali výtvarná díla s obamovskými motivy. Termín „obamania“, který tahle vlna eforie dostala, upomíná na „gorbimánii“ zuřící na Západě o dvacet let dřív na počest (nechtěného) hrobaře Sovětského svazu a posledního generálního tajemníka tamní komunistické strany Michaila Gorbačova. Gorbimánie přežila zhruba jednu pětiletku, do vypuknutí chaosu provázejícího rozpad rudého impéria zkraje devadesátých let; může „obamania“ vydržet tak dlouho.
Na mediálních prknech vítězí lepší herec
Vedle symboliky překonání rasových předsudků v Americe se na Obamově popularitě významně podílelo jeho mladistvé charisma a uvolněný politický styl, v ostrém protikladu s agresivitou, již v konečné fázi prezidentské kampaně projevovali rivalové cítící ve vzduchu porážku. V politice audiovizuálního věku, která daleko více než na obsah sází na mediální obraz, Obama superstar vítězí na celé čáře.
Z tradičního prezidentského rituálu „osvobozování“ krocana, pochoutky všech Američanů na listopadový svátek Díkůvzdání, televize do světa přenesly záběry s Obamou prohlašujícím, že se tolik chtěl stát prezidentem právě proto, aby mohl zachraňovat krocany, a lidé se tak jen utvrdili v jeho nenapodobitelném smyslu pro humor. Když se při podobných příležitostech pokoušel vtipkovat předchůdce George W. Bush, působil na publikum většinou neohrabaně až trapně. Faktem přitom je, že i zdánlivě spontánní legrácky, jež hlava státu pronáší do televizních kamer, pocházejí z devadesáti devíti procent z hlav poradců, od nichž je prezident pouze přebírá, učí se a posléze nacvičuje coby etudu. V tomto světle vyznívá takřka nespravedlivě frapantní rozdíl mezi ochotníkem Bushem a oscarovým hercem Obamou.
I Obama je jen člověk
V konkrétní politice a naplňování cílů z předvolební kampaně je bilance nového amerického prezidenta smíšená. Svůj příslib stažení amerických vojáků z Iráku do roka a půl se pokouší Obama plnit. Realizace opačného receptu na konflikt v Afghánistánu, kde chtěl vojenskou přítomnost naopak posílit, se však příliš nedaří a Američané a jejich spojenci se stále více zaplétají do bojů s Talibanem sílícím i díky neschopnosti a korupci kábulských vládních elit. Za oběť užší spolupráce s Ruskem padl Bushovi i české pravici drahý radar a raketové základny, s jejichž rozmístěním se počítalo u nás a v Polsku, na oltář intenzivnějšího dialogu s Čínou padají otázky tamních lidských práv a okupovaného Tibetu.
V rozpočtové sféře za situace krize spustil Obama proces masivního vlévání peněz do ekonomiky, o jehož důsledcích se vedou spory. Jedinou oblastí, kde se prezident zdá se brzy dočká hmatatelného úspěchu, je zavedení systému všeobecného zdravotního pojištění ve Spojených státech, na jehož projektu si před lety vylámal zuby jeho demokratický předchůdce Bill Clinton.
Po roce od změny nájemce Bílého domu první vlna euforie opadla a americká i světová veřejnost zjišťují, že je Obama politikem z masa a kostí, se všemi lidskými chybami. Nekritické nadšení do nedávných dní vydrželo snad jen norskému výboru pro udělování Nobelovy ceny za mír, jenž ji loni v říjnu udělil právě Obamovi. Americký prezident má teď minimálně další tři roky na to, aby si významnou poctu stačil opravdu zasloužit.
Xantypa, 1. 1. 2010
