Plukovník Kaddáfí padl. Kdo přijde po něm?
Martin Daneš
Dobytí Kaddáfího sídla v Tripolisu 23. srpna bylo zásadním zlomem v libyjském povstáním propuknuvším o půl roku dřív. Třebaže diktátora samého se rebelům přitom zajmout nepodařilo, jeho dny jsou sečteny. Citlivým lakmusovým papírkem je v tomto ohledu postoj české vlády, která teprve po obsazení hlavního města rebely uznala legitimtu jejich Přechodné národní rady. Uznají-li někoho na mezinárodním poli opatrní Češi, je jasné, že se šance na návrat včerejších pořádků rovná nule.
Bez pomoci Západu by se Libyjci neobešli
Po Tunisanovi bin Alím a Egypťanu Mubarakovi se stal Muammar Kaddáfí třetím arabským diktátorem smeteným revoluční vlnou. Jeden významný rozdíl oproti Tunisku a Egyptu tu ovšem je: bez vojenské pomoci Západu by se Libyjci dlouholetého diktátora zbavili jen stěží. Na popud Velké Británie a Francie přijala 17. března Rada bezpečnosti OSN rezoluci umožňující letecký zásah proti Kaddáfímu. Takřka vzápětí odstartovaly nálety, jejichž vedení se ujalo NATO. Zásah brzy překročil hranici „ochrany libyjských civilistů“ stanovenou rezolucí OSN a probíhal v úzké koordinaci s postupem rebelů. V boji proti Kaddáfího jednotkám byla letecká bombardování rozhodujícím faktorem, jenž v průběhu pár týdnů obrátil situaci ve prospěch špatně vyzbrojených a nedostatečně vycvičených povstalců, postrádajících zpočátku i jasné velení.
Na druhou stranu západní mocnosti respektovaly jiné omezení formulované rezolucí OSN a až do konce se zdržely nasazení pozemních sil na území Libye. Tím, co je od přímého angažmá odradilo, však nebyl ani tak respekt k rezoluci OSN jako spíše obavy z možných následků podobného aktu. Ze zřetele neztrácely zejména odstrašující případy Iráku, Afghánistánu či dnes již zpola zapomenuté intervence Spojených států v civilní válkou zmítaném Somálsku z roku 1992, jež skončila o necelý rok později potupným stažením Američanů z tamního pekla.
Kaddáfí si nad sebou podepsal ortel sám
Libyjský konflikt bývá občas nazýván občanskou válkou, ač ve skutečnosti šlo o boj jednoho diktátora proti většině vlastního národa a za své přežití u moci. V průběhu února vypukly nepokoje v metropoli historického území Kyrenaiky Benghází a brzy se rozšířily do hlavního města Tripolisu. Režim reagoval mimořádně tvrdě a neštítil se ani střelby do řad neozbrojených civilistů. Poté, co celá Kyrenaika padla do rukou opozice, probila si vládní vojska cestu k milionovému Benghází, a Kaddáfího rodinný klan přitom nešetřil hrozbami tamnímu obyvatelstvu. Tváří v tvář hrozbě obří humanitární katastrofy odhlasovala Rada bezpečnosti OSN rezoluci, jež zhruba měsíc od vypuknutí nepokojů zpečetila Kaddáfího osud.
Boje v Libyi však dodnes zcela neutichly a zatímco Kaddáfího rodina se rozprchla do několika afrických zemí, jeho věrní nadále vzdorují na části historického území Tripolitánska, zanechávajíce za sebou masové hroby svých obětí. Leč i rebelové se na dobytých územích dopouštějí násilností. Vzhledem k faktu, že v Kaddáfího jednotkách bojovali afričtí žoldnéři, vybíjejí se často na zajatých černoších, aniž by se předtím obtěžovali se zjišťováním, o koho jde: zda o vojáky, nebo o zahraniční dělníky, jichž byl v Libyi rovněž bezpočet. Na pozadí dohořívajícího konfliktu se Přechodná národní rada, jež z Benghází politicky zastřešovala povstalce, stěhuje do hlavního města Tripolisu a pracně obnovuje normální chod země.
Hádat budoucnost Libye z kávové sedliny
Řady rebelů zmítají spory mezi bývalými Kaddáfího věrnými, kteří včas přešli na druhou stranu, a těmi ostatními, mezi místními kmeny, mezi republikány, monarchisty i příznivci ortodoxního Koránu. Noví vládci přitom hýří sliby, mezi něž patří volby a ustavení shromáždění, jež má dát zemi novou, demokratickou konstituci.
Odhadovat, zda se přechod k demokracii skutečně podaří, je za těchto okolností nejisté, třebaže není pochyb o upřímné snaze většiny Libyjců zlepšit tamní politické poměry. S posledním tvrzením by nesouhlasili příznivci nejrůznějších konspiračních teorií, kteří si v poslední době tuto zemi obzvláště oblíbili: z poraženého diktátora činí málem poloboha a vítězné povstalce obviňují jedním dechem z toho, že slouží zájmům amerického imperialismu a islámského fundamentalismu. Velké štěstí, že se jim podobných nemuseli Libyjci ptát na svolení, než povstali proti tyranovi, který je – zaštiťuje se lživými frázemi o nové formě demokracie – vysával spolu se svým rodinným klanem po celých 42 let.
Xantypa, 1. 10. 2011
ˑ
