Palestina není, a přece chce žít
Martin Daneš
23. září podal palestinský prezident Mahmúd Abbás v Organizaci spojených národů oficiální žádost o uznání nezávislosti své země. Navzdory mizivé šanci na úspěch – neprojde přes veto Spojených států v Radě bezpečnosti – má tento krok význam především symbolický. Palestinští zástupci jím chtěli přilákat pozornost světa k dění v oblasti zmítané vleklým konfliktem už takřka století.
Vše začalo na sklonku první světové války, kdy Velká Británie podpořila vytvoření „židovské domoviny“ v Palestině osvobozené z turecké nadvlády. Rezoluce OSN z listopadu 1947 doporučila vytvoření dvou nezávislých států – arabského a židovského – na tomto území. Takřka vzápětí nato vypukla válka Arabů s Židy o úzký pás země, který je jednou z bran Blízkého východu… i její nejžhavější půdou.
Palestina vyhlásila nezávislost po svém zániku
Ustavení židovského státu v Palestině její arabští obyvatelé odmítli a s pomocí okolních zemí se mu postavili se zbraní v ruce. Zatímco po prvním konfliktu z roku 1948 si palestinská území mezi sebou rozdělily Izrael, Jordánsko a Egypt, po tzv. šestidenní válce v roce 1967 je všechna obsadil Izrael, který – z obranných důvodů – zabral i části území okolních arabských států.
Palestinci nyní usilují o uznání své nezávislosti v hranicích předcházejících konfliktu z roku 1967. Vyhlásil ji už v roce 1988 tehdejší předseda Organizace pro osvobození Palestiny Jásir Arafat… v hlavním městě Alžírska. Stát tenkrát uznaly desítky zemí po celém světě včetně tehdejšího Československa, dodneška celkem 127 států.
Pozoruhodný detail: přes svůj příklon k Izraeli po pádu komunismu Česká republika coby nástupnický stát Československa akt uznání palestinské nezávislosti nikdy neodvolala. Všemi mastmi mazaní Češi přesto i z téhle prekérní situace dokáží vybruslit s takřka švejkovskou důsledností. Pro ilustraci ocitujme krátkou pasáž z webu českého ministerstva zahraničí věnovanou Palestině:
„Zastoupení (Palestiny) v ČR nese označení Velvyslanectví Státu Palestina od února r. 1989, poté, co tehdejší ČSSR v roce 1988 uznala vyhlášení Státu Palestina… ČR v současné době toleruje status quo palestinského zastoupení v Praze, a to přesto, že de facto existenci palestinského státu neuznává.“
Ano, pochopili jste správně: Česká republika nezávislou Palestinu uznává de iure (od roku 1988), de facto ale ne!
Napravováním křivd vznikají křivdy další
Záběry dnes již zesnulého palestinského šéfa Jásira Arafata, neodmyslitelného bez své bíločerné „utěrky“ na hlavě, a „nerozborným přátelstvím s palestinským lidem“ nás v osmdesátých letech denně oblažovaly domácí sdělovací prostředky (ne vždy tomu přitom bylo tak: bezprostředně po vyhlášení státu Izrael v roce 1948 bylo Československo jedním z jeho prvních spojenců i dodavatelů zbraní). Vše palestinské bylo před listopadem 1989 bílé a vše izraelské černé. Po něm se černobílé nazírání Čechů na věc obrátilo v opačný extrém. Jak už to však v životě bývá (a v izraelsko-palestinském sporu to platí zvlášť), nic na světě není úplně černé, ani úplně bílé.
Faktem je, že Palestinci nemají od konce druhé světové války na růžích ustláno. Vítězné mocnosti druhé světové války, otřesené hrůzami nacistického holocaustu, se rozhodly odčinit křivdy způsobené Židům umožněním zřízení vlastního státu na území, z něhož byli vyhnáni před necelými dvěma tisíci léty. Výsledek: 700 tisíc arabských Palestinců vyhnaných ze svých domovů jen po prvním izraelsko-arabském konfliktu v roce 1948. V následujících desetiletích jich do exilu odešly další desetitisíce a dnes takřka polovina žije roztroušena po celém světě.
Mírný obrat započal v roce 1993 pod taktovkou tehdejšího amerického prezidenta Billa Clintona. Smlouvami z norského Osla získali Palestinci dílčí samosprávu na západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy: obě území zabírají rozlohu o něco větší než Ústecký kraj a žijí na nich na 4 miliony obyvatel. Vinou nevraživosti mezi Židy i Araby, budování nových židovských osad na palestinských územích i palestinského povstání (Intifáda) uvízl po roce 2000 mírový proces na mrtvém bodě.
Zatímco Izrael je relativně prosperující demokratickou zemí, vládne na územích pod palestinskou správou korupce a beznaděj plynoucí z absence perspektiv i nadpoloviční nezaměstnanosti tamního obyvatelstva. Argument, že se jedni mají lépe a druzí hůře, že jsou jedni údajně civilizovanější než druzí, ovšem k tomu, abychom první straně dali za pravdu na úkor druhé, stěží postačí.
Xantypa, 1. 11. 2011
.
