Lukašenko, spokojený Brežněvův pohrobek
Martin Daneš
Od konce loňského roku upírá svět zraky k demokratickým revolucím v arabských zemích. Jména tamních diktátorů ohrožených zdola (Asad, Salih), popřípadě zdola i – bombami – shora (Kaddáfí) zní uším Čechů jako ozvěny vzdáleného zlého snu. O něco méně exoticky jim musí znít jméno bývalého ředitele kolchozu Alexandra Lukašenka, který se v prosinci 2010 nechal počtvrté zvolit prezidenem Běloruska… jak jinak než přesvědčivou většinou 79,67 procent hlasů!
Bělorusko, „nechtěné dítě“ sovětské ústavy
Lukašenko už sedmnáctým rokem vládne železnou pěstí zemi, jež sama vznikla jakýmsi nedopatřením. Když na počátku dvacátých let minulého století vznikal Sovětský svaz, nepočítali jeho otcové s možností naplnění článku ústavy poskytujícího každé z patnácti republik právo na vystoupení ze svazku (kdyby tomu tak bylo, nejspíš by v roce 1954 „nevěnoval“ Chruščov ruský Krym Ukrajině). Sovětský svaz se však po sedmdesáti letech existence rozpadl a na jeho troskách vzniklo 15 nezávislých států. Většina ze čtrnácti republik (nehledě na „zbytkové“ Rusko) vlastní sebeurčení uvítala, s jednou významnější výjimkou: Běloruskem.
Národní uvědomění Bělorusů – na rozdíl třeba od Ukrajinců, zejména těch obývajících západní část země – je mizivé. Rusifikační proces ze sovětské éry, jejž jiné národy vnímaly bolestně, probíhal v Bělorusku hladce, přirozeně; většina z jeho deseti milionů obyvatel v současnosti hovoří rusky a běloruština přežívá hlavně v odlehlých venkovských oblastech. A tak, když v roce 1991 spadla Bělorusům nezávislost do klína, pořádně nevěděli, co si s ní počít.
Právě na bezradnosti Bělorusů v poměru k vlastní státnosti postavil svůj úspěch Alexandr Lukašenko. Dodnes se chlubí tím, že byl v roce 1991 jediným běloruským poslancem hlasujícím proti rozpadu Sovětského svazu. Devizou, jíž si na počátku své dráhy vysloužil ostruhy, byl „boj proti korupci“. V roce 1993 na půdě parlamentu obvinil sedmdesát vládních činitelů v čele s tehdejším prezidentem Stanislavem Šuškevičem z korupce. Šuškevič, (s Jelcinem a Kravčukem) spolustrůjce rozpadu Sovětského svazu, v parlamentním hlasování o důvěře propadl. I když se Lukašenkova obvinění později ukázala jako nepravdivá, promítla se do výsledků prezidentských voleb v následujícím roce: v prvním kole získal Alexandr Lukašenko 45 procent hlasů proti pouhým 10 procentům pro Šuškeviče a ve druhém pak slavně zvítězil.
Zpět k obnově Sovětského svazu
Prezidentské volby v roce 1994 byly první a poslední v Bělorusku, které lze považovat za víceméně regulérní. V roce 1996 parlament Lukašenka obvinil z porušování ústavy a pokusil se jej sesadit. Lukašenko na to zareagoval vypsáním referenda, v němž navrhl významně rozšířit prezidentské pravomoci, rovněž o právo rozpustit parlament. Po schválení referenda nechal parlament obsadit policií, „neloajální“ poslance uvrhnout do vězení a nahradit jinými, „loajálními“. Všechny další volby v zemi už probíhaly plně v jeho režii.
Lukašenkova politika – těšící se podpoře nemalé části veřejnosti – ztělesňuje nostalgii po minulosti. Tak jako za časů Sovětského svazu se mezi oběma oficiálními jazyky země těší privilegovanému postavení ruština. Hospodářství řídí prezident způsobem srovnatelným s tím, jakým dříve řídil kolchoz. Na druhou stranu se díky tomu Bělorusko vyhnulo některým excesům kapitalismu „východního typu“, jež se v jiných částech bývalého Sovětského svazu projevují masovým rozkrádáním státního majetku i ožebračováním lidí bratrstvy rekrutujícími se z představitelů dřívější bolševické nomenklatury.
Naplněním Lukašenkovy nostalgie po Sovětském svazu se stal projekt Rusko-běloruské unie, podepsané v dubnu 1997. Smlouva o Slovanské unii uvedená v život o dva a půl roku později coby výhledový cíl vytýčila sjednocení obou zemí. Projekt však v průběhu let dostal nesčetné trhliny, zejména vinou přirozené nechuti běloruského prezidenta poslouchat bratry z Moskvy.
Bělorusko si formálně zachovává pluralitní stranický systém. Členy „prezidentské koalice“ jsou mimo jiné Komunistická strana Běloruska a Agrární strana. K bloku opozičních stran, jejichž zástupci jsou vystaveni policejní šikaně, zatýkání i bojkotu ze strany místních médií, patří zejména Běloruská lidová fronta a Běloruská strana levice „Spravedlivý svět“, donedávna nesoucí název Strana komunistů Běloruska. Tohle místní specifikum by například českým politikům dělícím strany na demokratické (všechny s výjimkou komunistů) a nedemokratické (komunisté), nejspíš poněkud zamotalo hlavu.
Xantypa, 1. 6. 2011 (psáno 1. 5. 2011)
