Islanďané nesměle klepou na dveře Bruselu
V posledních patnácti letech usilovaly o členství v Evropské unii převážně chudší země evropského východu či Středomoří, nikoli ty bohaté západoevropské. Loni v létě se situace změnila a jedna taková si žádost o vstup podala: Island. Proč? Především proto, že tahle malá ostrovní republika situovaná v severním Atlantiku donedávna bohatá byla, a už není.
Ještě v roce 2007 byl Island první na světě v hrubém národním důchodu na obyvatele, přepočítaném paritou kupní síly. O rok později už mělo být vinou světové finanční krize vše jinak. Skokové ožebračení ovšem nemělo tak razantní dopad na životní standard Islanďanů samých jako na jejich státní pokladnu.
Nadšení pro Evropu, z nouze ctnost
Island neměl po dlouhá léta mnoho důvodů vtírat se do přízně dominantní evropské organizace. Žijící si poklidně daleko na sever od břehů kontinentu, je od roku 1970 členem Evropského sdružení volného obchodu, prominentního klubu zemí úzce hospodářsky propojených s Evropskou unií, leč bez politických závazků vůči Bruselu. Sláva sdružení zvolna opadala s přestupy členských zemí do řad unie a odchodem tří prominentních členů – Švédska, Finska a Rakouska – v roce 1995 zůstalo z dříve silného spolku pouhé torzo. Dnes je čtyřčlený, vedle Islandu k němu patří i „filatelistické“ miniknížectví Lichtenštejnsko, daňový ráj a sídlo pochybných firem z celé Evropy.
Nouze dolehla na ostrovní stát v souvislosti se světovou finanční krizí, když v říjnu roku 2008 došlo ke kolapsu tamního bankovního systému. Islandské banky při mezinárodních finančních transakcích riskovaly podobně jako ty americké, jejich záchrana však vládu v Reykjavíku stála relativně mnohem vyšší cenu než tu ve Washingtonu. Zemi čítající 320 tisíc obyvatel (zhruba jako Ostrava), s odpovídajícím objemem státního rozpočtu, sanace předlužených bank a s ní spojená záchrana úspor místních občanů přivedla na buben.
Od té chvíle Islanďané své zalíbení v izolaci do značné míry přehodnotili a levicový koaliční kabinet vzešlý z voleb podal v červenci 2009 přihlášku do Evropské unie. Koncem letošního února Evropská komise pod taktovkou komisaře pro rozšíření, Čecha Štefana Fülleho, dala přijetí země do EU zelenou. Nic tak nebrání zahájení vstupních vyjednávání, v jejichž závěru bude třeba souhlasu ze strany 27 členských zemí i Evropského parlamentu. Podle střízlivých odhadů by se mohl stát Island členem unie už napřesrok.
Největší překážkou vstupu je Island sám
Možné vnější překážky vstupu Islandu do EU neradno přeceňovat. Řeč je zejména o britských a holandských střadatelích, kteří krachem islandských bank přišli o své úspory v řádu miliard dolarů a na rozdíl od islandských občanů nebyli dosud vyplaceni. Vlády Velké Británie a Nizozemska tlačí Reykjavík k finančnímu vyrovnání a nedočkají-li se jej dřív, uplatní při vstupních rozhovorech unie s Islandem nepochybně všechen vliv, aby dosáhly svého. Samotný vyjednávací proces by měl být jinak hladký, islandská legislativa je totiž díky členství země v Evropském hospodářském prostoru na tu evropskou z podstatné části adaptovaná. Coby zavedená demokracie nemá země problémy s politickým systémem ani korupcí. A co se týče otřesené islandské ekonomiky, slibující si leccos od vstupu do eurozóny, bude nevelký, v zásadě bezproblémový příchozí pro rozpočet unie – na rozdíl třeba od dvou naposledy strávených balkánských „soust“, Rumunska a Bulharska – zátěží vpravdě zanedbatelnou.
Možná že se nakonec ukáže, že největší překážkou vstupu Islandu do Evropské unie je on sám. S ohledem na dějiny si Islanďané mimořádně zakládají na vlastní svébytnosti. Země má nejstarší parlamentní systém na světě (tamní parlament Althing se poprvé sešel v roce 930), ve třináctém století však ztratila suverenitu a po dlouhé nadvládě Norů, vystřídaných Dány, ji plně obnovila v roce 1944. Konkrétní problémovou oblastí je rybolov: pro Island obklopený oceánem představuje první z přírodních zdrojů, Evropská unie však na něj uvaluje množstevní kvóty.
Nelze dnes proto jednoznačně vyloučit, zda občané, kteří se díky vládnímu příslibu nejspíš ještě letos referendem vysloví ke kandidatuře své země do unie, nakonec neusoudí, že negativa spojená s přijetím pro ně převažují nad výhodami a neřeknou „ne“. Tím by se – tak jako v případě opakovaných norských referend o vstupu země do unie – připojení Islanďanů k babylónskému evropskému projektu odložilo na neurčito
Xantypa, 1. 4. 2010
