Arabští diktátoři si balí fidlátka
Martin Daneš
Vlna lidových povstání proti diktátorům arabského světa, jejímž epicentrem se loni v prosinci stalo Tunisko, bývá přirovnávana k pádu železné opony v Evropě. Na rozdíl od zemí střední a východní Evropy před rokem 1989 ovšem dotčené režimy nemají žádného Velkého bratra, zahraniční centrálu, kde by za ně přijímali všechna klíčová rozhodnutí… pokud bychom za takovou centrálu nepovažovali Washington.
Zmíněná paralela západních komentátorů v některých ohledech vcelku sedí: podobnosti mezi děním v arabském světě na počátku roku
Na počátku revoluce bylo zabavení váhy
Prvním diktátorem, jehož vlna smetla, byl tuniský prezident Zín Abidín bin Alí. Zpočátku se protesty pokoušel zlomit tvrdou represí, jíž padlo za oběť několik stovek demonstrantů. Když to nezabralo a manifestace dále sílily, slíbil reformy i to, že se v příštích prezident-ských volbách vzdá kandidatury. Jenže už bylo pozdě. 14. ledna, necelý měsíc po vypuk-nutí protestního hnutí, praskly diktátorovi nervy, sbalil si svých pět švestek (nebo spíše šest – spekulovalo se o tuně zlata), nasedl do letadla a uprchl do Saúdské Arábie.
Úspěšný tuniský vzor dodal sebevědomí Egypťanům, kteří na to zaplavili ulice Káhiry, Alexandrie a dalších měst s požadavky zlepšení sociálních podmínek, jež rychle přerostly ve volání po odchodu prezidenta Husního Mubaraka. Nepokoje vypukly i v Alžírsku, Jemenu, Jordánsku a odezvy téhle vlny dolehly až do největší a nejmocnější světové diktatury, ko-munistické Číny.
Rozbuškou tuniské revoluce se stal palachovský čin 26letého pojízdného prodavače zele-niny Mohameda Buazizího, jemuž úřady ve městě Sidi Buzid pod záminkou, že nemá povolení k prodeji, zabavily trakař a váhu. Mladík poté obešel nejrůznější úřady se žádostí o vydání svých pracovních nástrojů, nikde však neuspěl. Když mu jeden z oslovených úřed-níků vynadal, vlepil facku, a ještě naplival do tváře, mladík se na ulici před sídlem okresního úřadu polil benzinem a zapálil. Na následky popálenin o necelé tři týdny později zemřel. Z města Sidi Buzid se lidová protestní shromáždění mezitím rozšířila do celé země.
Prvotní příčiny protestů byly sociální: ve většině arabských zemí převažuje chudoba a vysoká nezaměstnanost postihující nejvíce mladou generaci. Naproti tomu tamní mocenské struktury jsou od nejnižších příček až po ty nejvyšší prolezlé korupcí. S těmi, kdo se s nimi odváží nesouhlasit, tyto režimy nejednají v rukavičkách. Od požadavků sociálního rázu tak tuniští i egyptští demonstranti plynule přešli k volání po svobodě a demokracii.
Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet
Srovnáme-li profily obou dotčených diktátorů, zjistíme, že jsou si Bin Alí a Husní Mubarak v lecčems podobní. Oba svým zemím vládli dlouho: bin Alí 23 let, Mubarak třicet. Oba se nechávali opakovaně potvrdit ve funkci prostřednictvím voleb, jež byly demokratické jen podle jména. Oba dva v čele svých zemí vystřídali charismatičtější prezidenty, k jejichž následnictví se přichomýtli jakoby nedopatřením. Bin Alí byl z pozice šéfa resortu vnitra jmenován v roce 1987 premiérem, načež nechal stárnoucího prezidenta Habíba Burgibu prohlásit senilním a sám se vyšvihl do jeho křesla. Mubarak byl egyptským viceprezi-dentem v roce 1981, kdy tamní prezident Anvar Sadat podlehl atentátu. Krátce po své prezidentské inauguraci nechal pro jistotu viceprezidentskou funkci zrušit… a znovu ji zřídil až koncem letošního ledna, pod tlakem ulice.
Západní svět většinu současných arabských vládců považuje za své spojence v boji proti islámskému extremismu. Coby velevýznamného strategického partnera v oblasti si Spojené státy vydržovaly egyptský režim prostřednictvím masivních finančních injekcí, z nichž se většina rozpouštěla v kapsách diktátora a jeho mocenského klanu. Existence opozičního Muslimského bratrstva, jež tvrdě potlačoval, Mubarak obratně využíval k ospravedlňování svého autoritářského způsobu vládnutí.
Podporou prozápadních arabských vůdců pomáhá Západ konzervovat tamní diktátorské režimy. Status quo však – jak se ukazuje – nevyhovuje tamnímu obyvatelstvu. Demonstrují-cí Tunisané a Egypťané vyjadřovali podobnou žízeň po svobodě jako davy, které před lety zaplavovaly ulice Prahy či Kyjeva, a jejich chování v ničem nenasvědčovalo hypotéze, že by prahli po zavedení islámského práva šaríja.
Xantypa, 1. 3. 2011 (psáno 1. 2. 2011)
ˑ
