Arabské revoluce zaskočily svět
Martin Daneš
Svobodu! Občanská práva! Tato a podobná hesla figurovala na transparentech demonstrujících Tunisanů, Egypťanů a Libyjců, prvních tří arabských národů, které úspěšně povstaly proti místním diktátorům. Svědčí o vůli lidí, kteří nikdy nepoznali demokracii, vládnout si sami, bez cizího poručnictví.
Vlna demokratických revolt v arabském světě dosvědčila, že teorie, podle níž je demokracie výsadou křesťanského Západu a jen obtížně se snoubí s cizími kulturami, se velmi mýlí. Touha po svobodě je hluboce zakořeněna v každém člověku, bez ohledu na barvu kůže, vyznání a výchovu, jaké se mu dostalo.
Jedna demokracie, dva metry
Na tom, že většina arabského světa žije v područí krvavých diktátorů, ostatně nese svůj díl viny i Západ. Popel na hlavu si při únorové návštěvě Kuvajtu sypal britský premiér David Cameron, který tzv. arabskou výjimku – tezi o nezpůsobilosti muslimů k demokracii – označil za „předsudek hraničící s rasismem, urážlivý a jednoduše nepravdivý“. Podle britského konzervativce jeho země podporou tamních diktátorů chybovala. „Po desítky let mnozí tvrdili,“ řekl Cameron před kuvajtskými poslanci, „že si stabilita vyžaduje autoritativních režimů a reformy či otevřenost by ji mohly ohrozit. S ohledem na tento argument stály země jako Velká Británie před volbou mezi svými zájmy a hodnotami, které vyznávají… Tvrdím, že to byla falešná volba: jak nedávné události dokázaly, upírání základních lidských práv stabilitu nezajistí, ba právě naopak.“
Cameron se ve svém projevu neopomněl distancoval od amerických neokonzervativců, mentorů předchozího amerického prezidenta George W. Bushe hlásajících vývoz demokracie za použití síly. „Demokracie je běh na dlouho trať,“ zdůraznil britský premiér, „musí se pěstovat pomalu, od kořenů, nelze ji prosadit za jedinou noc.“
Cameronovo mea culpa od té doby napodoboli další státníci. Svou štědrou podporou Západ vskutku pomáhal udržovat arabské diktátory v sedle. Ti pak využívali – více či méně domnělé – hrozby islámského fundamentalismu k upevňování vlastních pozic uvnitř i navenek.
Demokratické naděje, jež na hlavních tanků přivezly Spojené státy do Iráku v roce 2003, zase zklamali tamní politici, kteří se místo obnovy zničené země věnují především plnění vlastních kapes; jaký div, že se k vlně odporu proti mocným nedávno připojili i Iráčané. Legitimita Američany importované afghánské demokracie je ještě nižší, vzhledem k masivním podvodům provázejícím první kolo prezidentských voleb v roce
Každý ať je doma pánem
Zádrhelem neokonzervativní doktríny, již se pokoušel naplnit americký prezident Bush, byla skutečnost, že dotčeným zemím naordinovala demokracii společně s tezí o „vedoucí úloze Spojených států“. Není divu, že nad takovým dárkem tamní obyvatelé do stropu neskákali. Bushův nástupce Obama tenhle koncept tiše uložil k ledu…
Avšak i v mediálním pokrytí dění v této oblasti světa existují pozoruhodné nerovnosti. Světoví žurnalisté včetně těch českých třeba oprávněně kritizují íránský režim pod taktovkou imámů za flagrantní porušování lidských práv; hrobové ticho se rozléhá v případě porušování týchž práv Saúdskou Arábií, jejíž režim je v aplikaci islámského práva šaríja ještě přísnější než ten íránský. Nebude to tím, že je Írán pro Washington nepřítelem číslo jedna, zatímco Saúdská Arábie je jedním z jeho klíčových spojenců?
Sebeupálení mladého prodavače zeleniny v tuniském městě Sidi Buzid v prosinci 2010 zažehlo v nárazníkovém pásu Západu demokratizační proces zdola. Probudily se národy, o jejichž vůli toho nikdo moc nevěděl vzhledem k faktu, že ji nikdy neměly možnost svobodně projevit. V případě Libye Muammara Kaddáfího se v reportážích zahraničních novinářů donedávna psalo o vystrašeném, apatickém obyvatelstvu, a ehjle: tihle lidé se náhle probrali ze své letargie a rozpoutali neohrožený boj za odstranění šílence, který se pro své udržení po více než čtyřiceti letech u moci neštítí sáhnout k leteckému ostřelování civilistů. Před odvahou Libyjců je třeba smeknout.
Nákaza svobody se dominovým efektem ze severní Afriky šíří dál. Kde se zastaví, nikdo neví. Arabové nám dnes posílají důležité poselství: demokracie neznamená jen zajít jednou za čas k volbám. Její kvalita se mimo jiné poměřuje tím, co jsou pro ni občané ochotni obětovat.
Xantypa, 1. 4. 2011 (psáno 1. 3. 2011)
ˑ
