Zavřu tě, až zčernáš
Martin Daneš
„Marku, s tebou stojím a padám.“ Věta, již v průběhu vyšetřování aféry Kořistka telefonicky adresoval tehdejší šéf opozice Topolánek svému důvěrníku Dalíkovi, mě ze všech záznamů policejních odposlechů zveřejněných za poslední léta médii poznamenala nejvíc. Dovolím si ji zde naposledy zreprodukovat dřív, než vstoupí v platnost novela trestního řádu před týdnem protvrzená sněmovnou; po propásnutí termínu bych mohl podle zákona jít až na pět let za katr.
Místo toho, aby si zjednali pořádek v policii, odkud odposlechy unikají, rozhodli se to zástupci moci „osladit“ novinářům, kteří se je odváží zveřejnit. Jak přiznávají zákonodárci, je mnohem snazší identifikovat toho, kdo informaci pošle dál, než původce jejího úniku. Poslanečtí obhájci novely agumentují respektem soukromí vyšetřovaných a tím, že odposlechy budou nadále zveřejnitelné, stanou-li se důkazem v řadném soudním procesu. Potíž je v tom, že pouze mizivé procento podezření z kriminálních deliktů u politiků dojde v Česku k řádnému soudu (proč, to ví jen Bůh a Vesecká), a médii zprostředkované úniky z vyšetřování včetně záznamů odposlechů tak často zůstávají jediným veřejným dokladem o nich. Předmětem závažných podezření byli politici ODS i ČSSD; při hlasování o zákonu omezujícím ústavně zaručenou svobodu projevu nalezli poslanci obou stran dojemnou shodu. Společnou řeč pravidelně nacházejí i tehdy, jde-li o obranu výsad, jichž se těší na úkor běžných občanů. Lze pak ještě věřit tomu, že nesmiřitelný boj mezi Topolánkem a Paroubkem zuřící před objektivy kamer není divadlem pro naivní publikum?
Faktem je, že nejnovější kriminalizace veřejného projevu nás od civilizovaného světa posouvá o krok dál směrem k zemím, kde smí novinář jen „držet hubu a krok“.
Metro, 11. 2. 2009
