Výňatky z plaveckého řádu

V Pekingu zuří olympiáda. Noviny vystavují čtenářům na odiv fotografie hor svalů a šlach s čísly na hrudích, v televizi vzrušeně hovoří o pokořených světových rekordech… Vystavený té masáži, jeden aby začal myslet na vlastní kondici! Jelikož trpím obavami z nárazů hrozících člověku při každém prudším pohybu, své příležitostné sportovní snahy nejraději směřuji do vody, která nárazy přirozeně tlumí. 

Aktuálně pobytem v Paříži, vydávám se pomučit své tělo do místního veřejného bazénu. Hned u pokladny zaskočí mě cedule
s nápisem: NÁVŠTĚVNÍKŮM SE ZAKAZUJE SVLÉKAT SI VE SPRCHÁCH PLAVKY! Marně si vybavuji tabulku ze stadiónu v pražském Podolí s textem právě opačným; jiná země, jiný mrav. 

Platím vstupné, v porovnání s Prahou zhruba třetinové, převlékám se do plavek v kabince, kde se předtím pečlivě uzamknu, aby mě nikdo nezahlédl v rouše Adamově (slabší nátura by měla z toho pohledu šok), a už si to sprchami kvačím k bazénu. „Haló, pane!“ volá na mě plavčík francouzsky v momentě, kdy kladu nohu na první schůdek, a výmluvným gestem si sahá na hlavu. Že by se pokoušel mě urazit? Sahal si ale na temeno hlavy, ne na čelo, a nyní dodává: „Čepice!“ 

Shlédnu do vody a opravdu: jediná hlava na hladině není na rozdíl od té mé bez barevné pokrývky. Usoudiv, že jsem spadl z višně, plavčík mi sděluje, že návštěvníci veřejných bazénů Francie a zámořských držav jsou povinni koupat se v čepici. On sám je ale k mání nemá, pročež jsem nucen zatroubit k ústupu před samým začátkem boje a jít si do kabinky přestrojit suché plavky zpět za šaty.

Před příští návštěvou bazénu si nesmím zapomenout pořídit koupací čepec; ledaže mezitím olympiáda skončí a mě přejde bláhová touha vylepšovat si fyzičku.

Metro, 17. 8. 2008