Revizionista Filip
Martin Daneš
Pražští komunisté třímají v jedné ruce kladivo a v druhé ostře nabroušený srp. Není to tak dlouho, co jejich šéfka, poslankyně Marta Semelová, pěla ze sněmovní tribuny ódy na práci hrdinných československých pohraničníků, jejichž hlavní misí bylo činit si živé terče z těch, kdo se beze zbraně – nejvýše se štípačkami v ruce – pokoušeli dostat „za dráty“ na Západ.
Před pár týdny zas komunisté z Prahy 1 obvinili vedení vlastní strany z „maloměšťáckého smířlivectví, parlamentarismu a oportunismu“. A z jedné vody obvinili stranického předsedu Filipa z revizionismu.
Za sebe si nevybavuji, kdy mě kdo naposled nazval revizionistou. Možná že nikdy nikdo. Vůbec se Vojtěchu Filipovi nedivím, že si takové nařčení nenechal líbit. „Nepovažuji se za revizionistu, jsem dialektik,“ ohradil se tak, aby nepopudil doktrinářské marxisty v řadách svých odpůrců.
Sám bych to na jeho místě neřekl líp. Dialektika zhruba říká, že na všechno lze nahlížet ze dvou úhlů. Ke každé katodě přece patří anoda, každá mince má dvě strany a každá vesta rub a líc… totéž platí pro použitý toaletní papír. Na to, aby se stal dialektikem, nemusel člověk ani studovat marxismus-leninismus.
Mimochodem pan Filip by měl děkovat Bohu za listopad 1989. V dávné minulosti mohla být jeho pozice mnohem vachrlatější: po roce 1930 v Rusku a 1948 v Československu by mu coby odhalenému revizionistovi nehrozilo nic menšího než trest smrti.
19. 1. 2012
