Prokousni mi tepnu
Martin Daneš
Náctileté Američanky, Britky či Francouzky jsou zvláštní: prahnou po krvi. To by samo o sobě v dnešních časech tvrdého boje o místo na slunci zas až tak zvláštní nebylo, kdyby tyhle dívky prahly po prolévání krve cizí, a ne té vlastní. Bolestně totiž touží po tom, aby se jim mladý, krásný, svalnatý, modrooký… upír zahryzl do šíje.
Vlna v dívčí literatuře, odstartovaná veleúspěšnou ságou Američanky Stephenie Meyerové Stmívání, se vzápětí rozšířila i na film. Komerční úspěch jedněch pudí další a další autory ke splétání nových upírsko-romantických příběhů, jejichž křiklavé poutáky zabírají místo na knihkupeckých pultech a hyzdí štíty velkokin.
Na romantickém snění o tom, že se stávám obětí krásného, leč krvežíznivého netvora, jenž mi probodne kůži špičatými tesáky a vysaje ze mě krev, je bezpochyby cosi masochistického. Možná jde o podvědomou reakci nejmladší generace žen na emancipační teorie hlásající, že má žena být muži ve všem rovna – včetně postele.
Zájem dívenek o sexy upíry se však podle odborníků už přehoupl přes kulminační bod a začíná zvolna opadat. Jean Marigny, francouzský literární akademik se specializací na vampýry, soudí, že pokud se někdo v budoucnu vyhoupne na jejich místo, nebude to nikdo jiný než starý známý navštěvník ze záhrobí zombie.
To by znamenalo, že po čistě estetické stránce se budou děvčata muset dosti uskromnit. Na druhou stranu se souběžně s procesem zrání začnou fyzicky měnit i vzory žijící v jejich bezprostřední blízkosti – muži z masa a krve – a koho tak hrozivě připomíná bledý, rozcuchaný maník rozvalený v gauči před bednou v papučích a sepraném, děravém tričku?
Zkrácená verze publikována v deníku Metro, 23. 11. 2011
ˑ
