Právo na stihomam
Martin Daneš
Od obvinění exředitele Mezinárodního měnového fondu Dominique Strausse-Kahna ze znásilnění se v řadách francouzské levice spekuluje o tom, že new-yorskou pokojskou na socialistického politika „nasadil“ prezident Nicolas Sarkozy s cílem vyřadit svého nejvážnějšího rivala z volby hlavy státu v příštím roce. Někdo bere toto obvinění s rezervou, jiní je považují takřka za hotovou věc.
Nejrůznějšími komploty – domnělými či skutečnými – se politika jen hemží, a ta česká samozřejmě není výjimkou. Ministr Alexandr Vondra například po odhalení kauzy ProMoPro vyhlásil, že byl o jejím vypuknutí předem informován, což podle něho dostatečně prokazuje čísi snahu jej zkompromitovat. Tajemná spiknutí osnovaná proti jeho osobě byly hlavní (a často jedinou) obranou expremiéra Mirka Topolánka po zveřejnění každé z přečetných afér provázejících jeho vládnutí. Italský premiér Berlusconi, jenž mimochodem Topolánkovi půjčoval svou vilu i milou dívčí společnost, to cítí podobně: zdá se, že se proti němu spolčili všichni – opozice, novináři i justice – s jediným cílem: získat jeho (nastřelený) skalp.
Paranoia je stav, při němž se člověk považuje za nevinnou oběť temného spiknutí; jak vyplývá z výše uvedených příkladů, jde u politiků o vcelku běžnou diagnózu. Leč nákaza – zjevně nebezpečnější než bakterie E. coli – se lavinovitě šíří dál, z nejvyšších společenských vrstev na nižší. Občané se dnes pro změnu považují za oběť spiknutí elit pokoušejících se je pod záminkou krize sedřít z kůže a ochránit přitom vlastní výsady.
V posledním případě však spíše než o stihomam jde o smutnou skutečnost.
Zkrácená verze publikována v deníku Metro, 13. 7. 2011
˙
[quote]V posledním případě však spíše než o stihomam jde o smutnou skutečnost.[/quote]
těžko říci, co jste tím myslel, ale jako člověk, který pracuje denně a více fyzicky, tak je to skutečně skutečnost … jen bych tam necpal to “smutná” – těch “radostných” zítřků jsem si užil dosti a nebylo lépe … elity se dají změnit a vyměnit, ale jelita se nedají ,,,
Milý pane, když jsem si včera k večeru, využívaje letní pohody, poprvé zhruba po třiceti letech opékal špekáček u ohně, napadlo mě, že zářné (kapitalistické) zítřky už nastaly, bohužel se v ničem nepodobají našim snům, ale spíše šíleným vizím z filmu Křidýlko nebo stehýnko. Opečený špekáček, z něhož v časech komunismu stříkal omastek, se včera nad ohněm sice též pěkně zkroutil, leč zůstal suchý a podivně ztrouchnivěl. Proč, je nasnadě: není v něm prakticky žádné maso.
Ceny potravin se u nás za posledních pár let vyšplhaly na úroveň cen potravin v západní Evropě, přičemž jejich kvalita se neustále zhoršuje. Ceny energií jsou už rovněž srovnatelné a ceny bydlení ty západní mílovým krokem dohánějí. Na druhou stranu platy drtivé většiny Čechů zůstávají hluboko pod úrovní platů našich západních sousedů; jen pro představu se pohybují zhruba na polovině zákonem stanovené minimální mzdy ve Francii.
Jak jsme do tohoto stavu dospěli? Tak, že kvalitu a cenu potravin u nás určuje “neviditelná ruka” kartelů výrobců a obchodních řetězců, ceny energií “evropský trh” (kde my, “východniari”, hrajeme roli žebráků), u nájmů je to podobné. Přes tyto skutečnosti se nám nynější vláda pokouší namluvit, že si my, Češi, “žijeme nad poměry” a že její dluh je naším dluhem. Náš politický kartel, kde levice a pravice jedno jsou (svou pravou tvář odhalil například na pražské radnici), jde na ruku kartelů ekonomickým, které jej čile sponzorují, a za asistence finančně motivovaných novinářů (z prodeje svých mediálních produktů dnes, chudáci, nevyžijí) inscenuje před občany hru na demokracii. Všechno je, jak má být, ujišťují nás ze všech stran, vždyť přece můžete jednou za čtyři roky svobodně vhodit lístek do volební urny!
Pane Jardo, vyměnit tzv. elity, které se u nás za posledních dvacet let solidně etablovaly a vzájemně si rozparcerovaly sféry vlivu, na rozdíl od toho, co si myslíte, nebude vůbec snadné. Já jako nenapravitelný optimista stále sním o tom, že se jednou staneme demokracií švýcarského typu, kde se politik občanům skutečně zodpovídá ze své činnosti. Místo toho jsem ale nucen dívat se na šklebícího se bratra Kalouska, který se směje voličům nahlas do očí, protože ví, že i kdybychom se všichni rozkrájeli, není moci, která by ho vyhnala od koryta.