Pastelky vyměřují čas
Martin Daneš
Už jako malý chlapec – ještě před zdomácněním samotného termínu – jsem se choval ekologicky. Protože jsem rád kreslil (tenhle můj talent bohužel čas nepotvrdil – viz čmáranice v pravém sloupci webu), dostal jsem jednou k Vánocům plechovou krabičku se sadou krásných, do špičky ořezaných pastelek vystlaných tenkým proužkem molitanu proti obroušení hrotů. Řekl jsem si: „Tyhle úžasné pastelky načnu teprve tehdy, až vykreslím ty staré.“
Třebaže jsem kreslil takřka denně, staré pastelky ne a ne se vypotřebovat. Žádnou z barevných tužek jsem neořezal do pahýlu tak krátkého, aby se stala nepoužitelnou. I zůstával jsem jim věren: nebudu přece plýtvat! Novou krabičku jsem aspoň čas od času otvíral a kochal se tou úhlednou krásou hrající všemi barvami duhy.
Na prahu puberty, poté, co mě chuť kreslit přešla, vytáhl jsem jednoho dne ze zásuvky zpola zapomenutou plechovou krabičku, jež vyhlížela úplně stejně jako onoho Štědrého večera před x lety, kdy jsem ji našel pod stromečkem. Aby ne, vždyť jsem se těch pastelek sotva dotkl; i proužek molitanu proti obroušení hrotů zůstával na svém místě…
Poprvé v životě jsem tenkrát pocítil lítost nad promarněnou šancí. Vcelku brzy jsem tak měl možnost pochopit, že chci-li si některých věcí užít, nesmím moc otálet, abych je náhodou nepropásl.
Zkrácená verze publikována v deníku Metro, 7. 9. 2011
