Nejhorší z pandemií
Martin Daneš
Je to závažný problém, i když se o něm nikde nepíše. Potýká se s ním řada mých známých, nakousnout jej se mnou si troufnou ale jen za zavřenými dveřmi a po mém příslibu mlčenlivosti, kdy musím dát v sázku život svých nejbližších. Z doslechu i osobní zkušenosti vím, že už postihl daleko víc lidí, než by se na první pohled zdálo. Šíří se jako středověká morová epidemie, třebaže jde o ryze současné, zákeřné civilizační onemocnění kosící celé národy. Jak se ta infekce nazývá? Odpor k práci. Odborná definice zní: Dlouhodobá neschopnost jedince vyvíjet jakoukoli užitečnou činnost (je mi líto, pěstování bavlníku na Facebooku mezi ně nepatří) vyjma zajišťování vlastních základních životních funkcí.
Koho onen neduh upřímně trápí, ať nevěší hlavu. Pro ty z vás, kdo byste s tím rádi něco udělali, mám jeden recept, postup úspěšně ověřený praxí renomovaných psychiatrů, metodu tzv. drobných krůčků: Zpočátku zkuste věnovat práci tak 10-15 minut denně, pravidelně, pokud možno přibližně ve stejném čase, a postupně si přidávejte po pár minutách. Soboty a neděle samozřejmě vynechte (slabší nátury nechť pro jistotu ze svého rozvrhu vypustí i pondělí a pátky). S dostatkem vůle a motivace i nezbytnou dávkou štěstěny se časem propracujete až ke dvěma, neřku-li dvěma a půl hodinám práce denně.
Skuteční profesionálové, důvěrně přezdívaní fachmani, dokáží údajně pracovat až tři až čtyři hodiny denně! To mám tedy jen z doslechu; musel bych si napřed vyšetřit čas a zajít se na ně podívat.
Zkrácená verze publikována v deníku Metro, 3. 3. 2010
