Nedělní ráno v Paříži
Martin Daneš
Vyrazíte-li v neděli ráno v Paříži někam do zeleně, leknete se nejdřív, zda nehoří. Zástupy běžících mužů a žen, mladých i starých, by tomu napovídaly. Pak si všimnete, že se běžci pohybují oběma směry, oblečení v trenýrkách a tričkách či značkových teplákových sou-pravách. Ne, to nejsou zoufalí Pařížané prchající před přírodním živlem, nýbrž amatérští sportovci, celá armáda lidí, kteří se zbláznili do péče o vlastní fyzickou kondici. Francouzi dnes na své tělo dbají tak jako nikdy v minulosti.
Někteří běžci, se sluchátkami na uších, jsou soustředěni na vlastní výkon, jiní, pohybující se ve dvojicích, společně probírají novinky uplynulého týdne, támhleten zas telefonuje mobilem. Jedni běží stylově, s hlavou vzpřímenou a předpisově zvednutými předloktími, jako by proráželi cílovou pásku před naplněnými ochozy, druzí se kroutí, rukama „dirigují or-chestr“ nebo jim paže plandají a hlava padá. Najdou se též ulejváci, kteří spíše jdou než běží a při každém kroku si jen lehce povyskočí.
V zástupech těch, kdo jsou pro své zdraví ochotni udělat cokoli, narazíte i na nebožáky, nad nimiž se vám srdce sevře, protože jsou totálně K.O.: brunátní v obličeji, lapají sotva po dechu a motají se, jako by každou chvíli měli vypustit duši.
Ocitnete-li se nedobrovolně uvnitř takového pelotonu různě poskakujících individuí, položíte si nezbytně otázku, zda to své tělo nějak moc nešetříte, když parkem volně procházíte místo toho, abyste jím profrčeli s pěstmi sevřenými na hrudi. Pak se vrátíte k rozumu a řeknete si:
„Jak je úžasné, že ještě smím v neděli ráno vyrazit v Paříži do parku jen tak, aniž bych mučil vlastní tělo!“
Zkrácená verze publikována v deníku Metro, 19. 5. 2010
