Místo střechy nebe
Martin Daneš
Od svých dvaceti let trpím zvláštní fóbií: bojím se, že se stanu bezdomovcem. Pokaždé, když míjím odrbance zevlující na chodníku, říkám si: Co když tu za půl roku, za rok budu zevlovat s nimi?
Pozoruhodná diagnóza, že, a proč ji mám od dvaceti? Právě v tom věku jsem kdysi utekl na Západ a jednoho dne se sám, bez pomoci, ocitl v daleké cizí zemi, pár stovek s brčálovým nekonvertibilním Gottwaldem v kapse. První noc jsem bivakoval na lavičce v parku, s jedním okem přimhouřeným a druhým pootevřeným. Bezdomovců bylo všude kolem jako much a já nikdy předtím žádného neviděl (v Praze vládl socialismus a všichni příživníci seděli v base) – jak by na mně tyhle zážitky nezanechaly stopy?
Mezitím se lidmi ulice zaplnila i Praha. Zdržují se na rušných místech, jako holubi v naději, že jim z toho něco kápne; v zimě přespávají na sedačkách nočních tramvají a smrdí cestujícím pod nos. V Paříži, kam jsem tenkrát emigroval, přesto nadále vedou co do počtu i dynamičnosti: na rozdíl od pražských tramvajových procházejí, učesaní a umytí, přes den vagóny metra a silným hlasem vedou týž proslov začínající slovy „Jsem na ulici“ a končící „Dejte mi drobnou minci“. Velké město, velké poměry.
Ač žijí ve všech evropských metropolích, v jedné bezdomovce skoro nevidět: v Amsterdamu. Kamarád je odtamtud a shodou okolností mi pomohl přijít té věci na kloub. Koupil si loď, jakých v kanálech protkávajících město kotví stovky; po několika týdnech bez dozoru ji našel plnou odpadků a lidských výkalů.
Primátor Bém pražské tuláky taktéž rok co rok posílá na loď. Těžko říct, nakolik oni jeho snahu ocení: Praha není Amsterdam, z Vltavy není do ulic dobrý výhled a bezdomovci, sami ze života vyvržení, o to raději pulsující ruch zblízka sledují. Věřte mi, já mám zkušenosti!
Metro, 8. 9. 2008
