Mé lichtenštejnské účty
Martin Daneš
Tak jsme se dočkali: Lichtenštejnsko navázalo s Českem diplomatické styky. Tamní vládnoucí knížecí rod se souběžně vzdal snahy o navrácení majetků na jižní Moravě, o něž přišel ve dvou etapách: v roce 1918 a po roce 1945.
Knížectví, jehož větší část zabírá pustý alpský masiv, je počtem obyvatel srovnatelné se středočeským Kolínem. Proč o něm píšu? Tak jako mají Lichtenštejnové nevyřízené účty s Českem, mám je i já s nimi. Před šestácti lety jsem spolu s dvacítkou kolegů pražských novinářů přijal pozvání na třídenní návštěvu Vaduzu, jejímž cílem mělo být seznámení se s historií a současností Lichtenštejnska. Pobyt nakonec sestával z nepřetržité šňůry hostin v drahých vaduzských restauracích, na účet knížecí rodiny. V přestávkách mezi chody nám místní hodnostáři vysvětlovali, že zabavení majetků knížecí rodiny u nás bylo velkou křivdou, kterou je třeba urychleně napravit.
Zlatým hřebem se stalo přijetí panovníkem na půdě jeho hradu; oznámil nám blížící se radostnou událost – rodinnou svatbu – a přislíbil na ni všechny pozvat.
Následná vlna článků v pražském tisku z per mých vaduzských spolustolovníků hájila tezi, že musí Česko Lichtenštejnům vyvlastněný majetek vrátit. Jediný disharmonický tón v onom koncertu zazněl ode mě: v nejmenovaném Českém deníku jsem napsal v kostce to, že kolo dějin nelze otočit zpět – ani kvůli Lichtenštejnům.
Mí novinářští kolegové za čas odjeli na knížecí svatbu do Vaduzu a byla to prý velká událost. Já jediný jsem pozvánku nedostal; že by se byla někam zatoulala? Žádám touto cestou Jeho Knížecí Výsost, zda by při nejbližší rodinné oslavě mohla celou věc napravit. Předesílám, že v poslední době jím a piju jako bezedný.
Metro, 1. 10. 2009
