Krása vzdorující času

Martin Daneš

Kim Basinger, Sharon Stone a Michelle Pfeiffer jsou hollywoodské hvězdy, na jejichž filmy jsem počátkem osmdesátých let chodil coby puberťák s beďary pod nosem. Hlediště ošuntělých socialistických kinosálů – a mě sedícího v nich – rozsvěcovaly svou krásou, šarmem, talentem, vším. Pohybovaly se ve zvláštním, barvami prosyceném světě, v němž, klopýtajíc a překonávajíc nejrůznější nástrahy, někdy i vražedné, nakonec pokaždé došly štěstí. V těch okamžicích jsem, těsně před nelehkým návratem do šedé venkovní reality, spolu s publikem vydechoval: Ach!

Mezitím padl komunismus, ošuntělé kinosály vystřídala moderní multikina, zkrátka z minulosti nezůstal kámen na kameni, jedno se ale nezměnilo: Kim Basinger, Sharon Stone a Michelle Pfeiffer. Čím to, že září stejně oslnivým úsměvem a svěží, hladkou pletí jako dřív? To prý plastická chirurgie a botoxové injekce, uzemnil mě kdosi na můj dotaz. Nejdřív jsem tomu potměšilci chtěl jednu ubalit, pak jsem ale přepočítal léta a napadlo mě, že je jeho obrazoborecké vysvětlení stále o poznání pravděpodobnější, než že v Hollywoodu straší Věc Makropulos.

Poté, co člověk celou věc promyslí do důsledků, začne zas propadat šedé beznaději: Čemu na světě lze ještě věřit, když už ani kráse ne?

Zkrácená verze publikována v deníku Metro, 17. 2. 2010

Zpět na výpis