Kdo nastražil dluhovou past?
Martin Daneš
Když dva dělají totéž, nemusí to být vždy totéž. Platí to i v případě předlužených státních rozpočtů. Poté, co před rokem začalo krachovat Řecko, zvedali strážci rozpočtové kázně pohoršeně obočí a mezinárodní finanční instituce uložily Řekům tvrdou ozdravnou kůru. Po nedávném zveřejnění šokující zprávy o hrozbě bankrotu Spojených států amerických se nikdo nepohoršoval a zavládlo naopak taktní, zdvořilé ticho.
Půjčím mu, aby mi půjčil
Vzhledem ke své hospodářské síle si Američané nenechají od nikoho diktovat ponižující podmínky. Rozhodnou-li se odložit splátky svého astronomického dluhu ve výši 14,5 bilionů dolarů, odhlasují si to zkrátka v Kongresu a hotovo. Zdaleka přitom nelze říci, že by se vláda ve Washingtonu chovala „rozpočtově zodpovědněji“ než (kupříkladu) ta aténská.
Jeden – ten nejkřiklavější – příklad za všechny: v říjnu 2008, ještě za prezidenta George W. Bushe, prošel Kongresem plán sanace amerických bank ve výši 700 miliard dolarů, rozložený na blíže nespecifikované období. Za Bushova nástupce Obamy jsme se jaksi mezi řečí dozvěděli, že se ona pomoc může vyšplhat až na 1 bilion dolarů. Na masivní injekce do bankovního sektoru nezbude zadluženému americkému státu než si vypůjčit; co takhle u sanovaných bank, samozřejmě za vysoký úrok?
Centrální banka pod soukromou kontrolou
Centrální banka Spojených států zřízená v roce 1913 pod názvem Federální rezervní systém je plně pod kontrolou soukromého bankovního sektoru. Podobně tvorba druhé nejvýznamnější světové měny euro, jež před necelými deseti lety vystřídala evropské národní měny, nepodléhá jedné centrální autoritě. Od bezplatných úvěrů z doby, kdy ovládaly své měny, přešly státy jeden po druhém k úvěrování komerčním sektorem; to, čím každou vteřinu naskakuje celková výše toho kterého státního dluhu, jsou právě úroky ze strany soukromých věřitelů. Vlády se tím nenápadně dostaly do područí mezinárodních bankovních kartelů. Bankovní šéfy, kteří nám de facto vládnou, si ovšem nevolíme: je tohle ještě demokracie?
Vlnou krachů předlužených amerických domácností krize v roce 2007 začala, vlnou hrozících krachů státních rozpočtů dnes pokračuje. Z prostředků poskytnutých vládami (nejen tou americkou) na sanaci bankovního sektoru nemusí banky nikomu skládat účty, obyčejní dlužníci a státy však svým věřitelům úvěry splácet musí.
Banky chrlí fiktivní peníze
Měny dnes – na rozdíl od minulosti – nejsou kryty zlatem a soukromé banky emitují (vytvářejí) peníze poskytováním úvěrů. Pod záminkou většího pohodlí klientů se bankéřům v posledních desetiletích podařilo prosadit systém, v němž drtivá většina uskutečněných plateb probíhá virtuálně. Bankovní úvěr se tím změnil v pouhou elektronickou položku, již kdosi vložil do počítače. Peníze, které půjčuje, sice vyčarovala mávnutím kouzelného proutku, vymáhá je ale nazpět i s úroky.
Jestliže se svět ocitl v dluhové pasti, je to především vinou amerických bank, které v touze po zisku za zdánlivě výhodných podmínek vnucovaly úvěry všem, aniž by svá pasiva kryly odpovídajícím objemem aktiv. Poté, co objem poskytnutých úvěrů ve Spojených státech mnohonásobně převýšil reálný růst, zdál se strmý pád nevyhnutelným, nebylo ovšem autority, která by mu předešla.
Podle Maurice Allaise, francouzského laureáta Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1988, „dnes celá světová ekomika spočívá na gigantických dluhových pyramidách, vzájemně se podpírajících v křehké rovnováze“. Souhrnný objem dluhů je natolik závratný a vinou úroků nadále vzrůstá tak rychle, že dlužníci – s národními vládami v čele – je svým věřitelům nebudou s to nikdy splatit. Do chvíle, než tahle bublina praskne, budou banky sekundované vládami lidem, již si údajně žili nad poměry, ještě trochu pouštět žilou.
Zkrácená verze publikována v deníku Metro, 10. 8. 2011
ˑ
Skroro se vším se dá souhlasit – svět stojí na vratké pyramidě dluhů. Avšak vinu na dluhové pasti nemají jen bankéři a vlády, nýbrž i jejich občané – voliči. Sociální stát, na němž je lid, politici i finančníci “drogově” závislý, může fungovat jen díky vypůjčeným penězům, které se získávají zejména prostřednictvím státních dluhopisů. Peníze formou půjček nemusejí banky vnucovat, jak píšete, naopak je státy potřebují k svému fungování (financování vládních výdajů). Zkuste si přestat vypůjčovat a lid s vámi zamete – snižování dluhů či jejich odmítání je politicky neprůchodné. Ergo kladívko – vinni jsou všichni. I lid z žití na dluh měl krátkodobý prospěch, avšak na rozdíl od bankéřů a vlád všechno bude muset nakonec zatáhnout i s úroky.
Děkuji za připomínku. Netvrdím, že v tom lidé nevinně, mnozí – zejména v Americe – se dali zlákat k dlouhodobému žití na dluh, aniž by pomysleli na možná rizika. Sociální stát bych sem ovšem nepletl, ten na zrod americké hypotéční krize, jež zasáhla bankovní sektor a šířila se dál světem, neměl žádný vliv. Tím, kdo na systému pyramidálního zadlužení všech nejvíce profituje, samozřejmě nejsou lidé, jsou jím ti, kdo úvěry poskytují a jejich prostřednictvím “vyrábějí” bezcenné peníze.
Úvěry nemusí být zdrojem bezcenných, inflačních peněz. Ty vznikají, když centrální banky tisknou nekryté (zlatem, jiným aktivem, růstem HDP…) peníze, např. při tzv. kvantitativním uvolňování v USA. V Evropě zase ECB nakupuje dluhopisy států jako Řecko, Itálie, Španělsko a zařadí je to svých aktiv. Tyto dluhopisy však prudce ztrácejí hodnotu, tak jak klesá schopnost výše uvedených států splácet tyto dluhy. Takže Evropská centrální banka bude mít za chvíli jen méněcenná až bezcenná aktiva. Skutečná hodnota měny se nejlépe vyjádří ve vztahu ke zlatu, které nelze donekonečna tisknout jako bankovky. Proto se nelze divit, že cena zlata dnes trhá rekordy (přes 1700 USD za trojskou unci, podobně rekordní je cena zlata i v eurech a dalších měnách).
Hlavním viníkům současné světové krize se dnes opět velmi daří i proto, že se jim jako mávnutím kouzelného proutku podařilo transformovat své soukromé dluhy v dluhy veřejné (zadlužení státních rozpočtů). A vlády, které tuhle operaci kryly (není divu, politické štáby nezůstanou škodné), vyhlásí: “Lidé, žili jste si nad poměry, budeme vám muset utáhnout opasky!”