Fotbalové trápení
Předesílám, že patřím ke zvláštní sortě mužů, jež nerozumí fotbalu. Základní princip jsem pochopil už dávno, při školní kopané, kdy jsem se naběhal zdaleka nejvíc z celého mužstva: zběsile jsem křižoval hřiště ve snaze udržet se co nejdál od míče. Pak mě odklidili do brány, v níž jsem vychytal gól pokaždé, když se ode mě náhodou odrazila meruna. Složitější pravidla pro mě však zůstala španělskou vesnicí, kupříkladu jsem – i přes čísi zoufalou snahu vysvětlit mi to – dodnes nepochopil princip ofsajdu.
Po tomto krátkém, osobně laděném úvodu přejděme k věci: k fotbalovému mistrovství světa. Žiju ve Francii, a spolu s Francouzi mi tak bylo v uplynulých dnech dáno prožívat propad jejich týmu na šampionátu v Jižní Africe. Takřka od každého muže, se kterým jsem v oněch osudových chvílích zapředl hovor, jsem se dozvídal, že ho fotbal „vlastně moc nezajímá“, načež jsem musel vyslechnout nářky na adresu národní reprezentace a jejího trenéra. Mám-li to shrnout, jsou prý místní hráči samé nafoukané primadóny, jimž se nechce ani trénovat, neméně namyšlený – a navíc totálně neschopný – je trenér Domenech.
Skupina známých se v přátelské konverzaci upřímně pohoršovala nad tím, že tak bezvýznamné věci typu fotbalový šampionát byl věnován takřka celý jeden televizní deník a na významnější události, jako je kirgizská krize či naftová skvrna v Mexickém zálivu, v něm nevyzbyl čas, načež ke Kirgizii ani Mexickému zálivu už nikdo neutrousil slůvko, zatímco k fotbalu se – v ironickém tónu – vrátili ještě několikrát…
Tak si říkám, jestli není dobře, že se Češi na letošní Světový pohár vůbec nekvalifikovali.
Zkrácená verze publikována v deníku Metro, 30. 6. 2010
