Dvacet let, slavit není co
Martin Daneš
Chtěl jsem napsat veselý sloupek k výročí 17. listopadu, leč cítím, že to nepůjde. Jakou proměnou prošla tahle země za uplynulých dvacet let? Na začátku bylo vše v pohybu, dnes jsou pozice pevně rozděleny. Rusku prý vládnou mocní oligarchové, nehovoří se však už o tom, že v Česku je situace podobná. Pár mužů, kteří v 90. letech závratně zbohatli, si opevňuje svá impéria a vzájemně vymezuje sféry vlivu. Někteří z magnátů se špinavýma rukama si nenápadně vykoupili obecný respekt, jiní uprchli před spravedlností za hranice policii přímo před nosem. Kmotra mafie zastřelí za bílého dne na pražské ulici; pachatel neznámý. Politické strany jsou chudé, jejich šéfové bohatnou. Jednomu z českých premiérů posledních let donesl bankovky strýc v igelitce, další si žije na vysoké noze, jakkoli dřív coby podnikatel krachoval. Hranice mezi velkým byznysem a politikou jsou nezřetelné, prostupné; domyslete si, kdo tahá za delší konec provazu. Státní zastupitelství budí vážné pochyby co do své nestrannosti: na prstech jedné ruky lze spočítat kauzy mocných, jež se ze stádia policejního vyšetřování přehouply k řádnému soudnímu procesu.
Kdosi řekl, že jsme se za dvacet let naučili demokracii, teď by to chtělo ještě pořádek. Vidím to jinak. Po roce 1989 u nás panovala živá, často velmi vzrušená veřejná diskuse o reálných problémech země, dnes řešíme především zástupná témata jako Benešovy dekrety a Lisabonská smlouva. Velká očekávání vystřídalo velké rozčarování – devět z deseti Čechů je nespokojeno s politickou situací! – a nepořádek byl povýšen na zvláštní formu pořádku.
Jak z toho ven? Já z toho venku jsem. Netvrdím, že jde o příklad k následování: už přes rok žiju v zahraničí.
Metro, 11. 11. 2009
