Duisburg není Letná

Martin Daneš

Tragédie na letošní duisburské  Loveparade, při níž zemřelo devatenáct lidí a další stovky byly zraněny, mě utvrdila v mé nedůvěře k velkým masovým akcím.

Ostatně nesnáším je od útlého dětství. Když mě kdysi na 1. května ráno vyháněla matka z postele s výzvou, abych koukal mazat do průvodu, držel jsem se zuby nehty prostěradla a kňoural, že jsme si ve třídě odhlasovali neúčast na té akci. V létech, kdy mě onoho památného dne přece dokopali na Letenskou pláň, utekl jsem pokaždé už ze shromaždiště a vyfasované mávátko z rudého krepového papíru zahodil cestou do odpadkového koše. Nikdy jsem si tak neokusil, jaké to je, zapochodovat si pod zástupci „strany a vlády“ bla-hosklonně mi kynoucími z tribuny.

Jasně že nelze srovnávat Loveparade s komunistickými prvomájovými průvody, na něž byli lidé naháněni pod nejrůznějšími pohrůžkami. Co obě akce spojuje, je vysoká koncentrace davu na malém prostoru. Nejen z nešťastné duisburské události, nýbrž i z každoročních zpráv o množství ušlapaných věřících při pouti do saúdskoarabské Mekky si lze odvodit, že čím větší je natěšenost, a tudíž dostředivý pohyb účastníků akce, tím vyšší je hrozba tra-gické nehody. Prvomájový průvod, kde všichni mysleli odstředivě, totiž na to, jak se odtam-tud co nejrychleji „zdejchnout“ (do hospody nebo domů), byl z hlediska ochrany lidských životů takřka bez rizika.

Tak jako tak mě na žádné masové akci, byť by byla sebelákavější, už nikdy neuvidí.

Zkrácená verze publikována v deníku Metro, 4. 8. 2010

Zpět na výpis