Babybox prověřený staletími
Martin Daneš
Historie se neustále opakuje. To, co máme za žhavou novinku, tu nejednou v takřka identické podobě fungovalo po dlouhá staletí. Například babyboxy. Když se po roce 2000 začaly objevovat ve větších českých městech, zavládla ihned vzrušená diskuse o tom, zda ve všeobecném uvolňování mravů nezacházíme příliš daleko a umožněním anynonymního odkládání novorozenců nepřímo nevybízíme matky k nezodpovědnému jednání. Podobná zařízení jsou přitom historicky doložena už v Itálii raného středověku: po svém zvolení v ro-ce 1198, v reakci na zvýšení nálezů mrtvých dětí na březích řeky Tibery, doporučil papež Inocenc III. jejich zřizování v místních sirotčincích.
Otočné sudy vystlané slámou a opatřené okénkem pro vkládání novorozenců se pak v průběhu staletí nalézaly v branách klášterů či nemocnic nejrůznějších evropských zemí. Pokud bývaly po nějakém čase odstraněny, nebylo to kvůli nezájmu o ně, nýbrž z přesně opačné příčiny: ústavy, které je zavedly, byly často odloženými dětmi zavaleny a nezvlá-daly péči o ně. Něco takového v dnešních časech antikoncepce a sociálních podpor matek naštěstí nehrozí. Dokazuje to současná zkušenost, kdy odložení dítěte do babyboxu zů-stává výjimečnou událostí, o níž vždy několik dní píší noviny.
České babyboxy považujeme za vymoženost moderní, liberální současnosti – kdo by byl řekl, že se jejich tvůrci nechali inspirovat středověkem?
Zkrácená verze publikována v deníku Metro, 1. 9. 2010
