Vyšší princip nemravný
Je to už poněkolikáté, tentokráte nejsilněji za poslední tři roky. Jedna početně sice vcelku zanedbatelná, avšak mediálně velmi vlivná skupina lidí povstala proti politikům. Přesněji proti jejich části. “Mocná umělecko-publicistická fronta”, pojmenoval ji konečně politolog Jiří Pehe (Právo 29. 12. 2000), a jeho pojmenování zní poněkud zlověstně. Krom revolučního nadšení a organizací pouličních demonstracím charakterizují tuto frontu především velká a krásná slova, jimiž se zaštiťuje: Pravda, Morálka, a dokonce sám Vyšší princip mravní, kterýžto stojí nad zákony.
Operovat s morálkou a Vyšším principem v politice je vždy ošemetná věc. Demokratická soutěž, která je základem politického pluralismu, je s pojmy jako je morálka či Vyšší princip naprosto mimoběžná. Lze připustit, že zastupitelská demokracie je z pohledu Vyššího principu veskrze nedokonalým mocenským systémem, neboť nikdy nepodá jednoznačnou odpověď na otázku, na čí straně je Pravda; jedinou odpověď, již je s to periodicky poskytovat, je kdo (jaký politický názorový proud) má v daném okamžiku (okamžiku voleb) vyšší podporu občanů.
“Umělecko-publicistická fronta”, jež v médiích, na náměstích i na některých divadelních scénách vaří svůj revoluční kvas, hledá paralelu mezi lednem 2001 a listopadem 1989, kdy burcovala národ proti nemravné moci. V kontextu fašistické či komunistické diktatury je užívání morálních argumentů také sporné, přesto ospravedlnitelné: každý – či alespoň velká většina lidí v takové zemi – cítí, že není správné, když si jedna skupina pro sebe uzurpuje moc. Avšak v parlamentní demokracii? Fronta hájící “nezávislost” České televize tvrdí, že nemravná je opoziční smlouva a vše, co z ní vyplývá, včetně personálního složení Rady ČT, jež vybrala nového ředitele; to podle ní ospravedlňuje použití všech prostředků, včetně porušování zákona.
Co je opoziční smlouva? Dohoda dvou parlamentních stran o tom, že jedna z nich bude – za určitých podmínek – tolerovat menšinovou vládu té druhé. Uzavřeli ji jejich lídři po volbách v roce 1998, když se ukázalo, že jsou zablokovány cesty k sestavení jakékoli vládní koalice. Šlo o klasickou parlamentní dohodu, byť pojatou velmi rigurózně (písemně a s “dluhodobou” perspektivou), ale to byla reakce na znovusílící tendence utvářet vlády bez ohledu na volební mandát, završené půl roku předtím v podobě “polopolitického”, ve skutečnosti prezidentského kabinetu Josefa Tošovského.
Snahu stavět se nad zákony bohužel už od počátku 90. let, leč v posledních době stále nepokrytěji reprezentuje prezident Václav Havel. Třebaže není žádným suverénem, nýbrž pouhou součástí výkonné moci, projevuje se čím dál otevřenějším přezíráním, a nezřídka pohrdáním všemi třemi pilíři zastupitelské demokracie: bojuje s parlamentem záplavou prezidentských vet, jež bylo ústavně koncipováno coby výjimečný institut, se soudy podobně nepřiměřenou sprškou amnestií a milostí (nedávné omilostnění člověka odsouzeného za dvojnásobnou vraždu zdůvodnila prezidentská kancelář “justičním omylem”) i s vládou. To vše ve jménu Pravdy, která je – jak jinak – na jeho straně. Bez působení prezidenta Havla by skupina, bojující proti parlamentnímu systému “jinými” prostředky, nikdy nezvedla hlavu tak vysoko.
Svou malou šanci uspět v regulérní politické soutěži si tito lidé vynahrazují oháněním se neuchopitelnými “vyššími” principy. Morálku však má (anebo nemá) každý v sobě a nezodpovídá se v této oblasti před nikým jiným než sám před sebou. Je vždy podezřelé, jakmile se někdo morálkou začne ohánět veřejně; jelikož na její měření není žádného metru, obvykle se jedním dechem pasuje na arbitra toho, co je a co není morální, a zejména kdo.
Proti argumentům hlasatelů morálky neexistuje protiargument, a naopak platí, že ten, kdo se jim vzepře, je automaticky ocejchován jako amorální. V situaci mravního teroru se těžko poukazuje na to, že i mravokárce hájí vlastní mocenské – politické či ekonomické – zájmy. Mocná umělecko-publicistická fronta je v právu vždy, i když “Vyšší princip mravní” promění v princip nemravný.
Mladá fronta Dnes, 2. 1. 2001




